Rybařím dlouhá léta a nekonečné vysedávání a čekání na jediný záběr není ničím, co bych vyhledával. Vše se ale rázem změnilo po jedné z rybářských vycházek.

text: Roman Liebzeit

Po nekonečných deštích jsem, znuděn po nicnedělání, popadl prut a vyrazil na ryby. To sezení za oknem s výhledem na zamračenou oblohou se už nedalo vydržet. Nedbal jsem deště, chladna, potřeboval jsem vypustit ventil, jinak bych snad vybouchl.

Ve skrytu duše jsem doufal v trochu štěstíčka a věřil v nějakého slušnějšího candáta… Měl jsem zbrusu nové gumové nástrahy s ocásky.  Po dvou hodinách lovu jsem ale dvakrát zasekl větev a tím vše končilo.

Byl jsem promáčený, byla mi zima a po dravcích nebylo vidu ani slechu. Prostě neberou, usoudil jsem a dál prohazoval rybník.

Po chvíli jsem přišel k místu, kde byly nad hladinou převislé větve. Nahodil jsem…

Svatý Petr se nade mnou slitoval…

Prásk, bum, prásk! Než jsem se vzpamatoval z letargie, ryba byla fuč. I s gumovou rybičkou. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Místo candáta mi totiž zabrala štika. Na jedné straně jsem byl při převazování udice dost naštvaný, na té druhé mě zahřálo vědomí, že by ryby mohly brát. Takže jsem si zasakroval a lovil dál…

Přešel jsem k druhému rybníku a znovu jsem začal poctivě nahazovat a vláčet. Gumovku jsem už měl pojištěnou fluorokarbonovým návazcem. Uběhla další půlhodinka – nic.

Po tváři mi stékal déšť, horší ale bylo, že se mi voda dostala už i za košili. Zpola mokrý jsem ale stále bičoval vodu. Co kdyby? Patřím mezi umíněnce. Pokud žije minimální šance, boj nevzdávám.

rybář
Autor příspěvku Roman Liebzeit přišel k lovu sumců vlastně náhodou a když se zadařilo, vousáči byl lapen i sám. Foto: archiv autora

Znenadání, bez jediného varování, přišla další rána do prutu. Při záseku jsem asi „zakopl o pařez“ a lehký proutek se neskutečně ohnul. Jenže – „pařez“ se rozjel a v klidu plul dál a dál. Na cívce jsem měl dvacítkový vlasec, takže jsem moc prostoru pro rovnocenný boj neměl. Bez jediného tušení, s kým soupeřím, jsem pumpoval s prutem.

Po deseti minutách souboje se mi rybu podařilo blíže přitáhnout. A vtom na hladině vidím mohutné tělo. Je to možné? Sumec! Srdce mi poskočilo, zima ustoupila. Pak jsem ho měl u břehu. Měřil kolem metru.

A aby všemu štěstí nebyl konec, tak koukám, že je zaseknutá rybka v tlamě vousáče bez návazce. V poslední sekundě praskl a rybu jsem zdolal jen proto, že jsem ji podebral „minutku po dvanácté“.

V tu chvíli jsem věděl, že s lovem sumců nekončím. Vyplatilo se mi to. Svatý Petr se nade mnou najednou slitoval a od toho dne se ode mě nehnul ani na krok.

Sumce jsem nikdy nelovil, ale ten večer se ve mně vše nějak podivně zlomilo. Během týdne jsem za dalšího tmavého večera zapřáhl dalšího metrového vousáče.

Co teď se mnou bude?

Postupně jsem nastudoval všechny dostupné informace o našich největších dravcích, o počasí, nástrahách, vybavení… V dalších dnech jsem úspěšný nebyl, ale věděl jsem, že ryby mé nástrahy ignorují, protože je vysoký tlak a vládnou tropické teploty.

Normálně bych už prut na sumce odložil do kouta, ale poučen jsem den za dnem trpělivě prohazoval vodu, i když bez jediného záběru.

úlovek
Dva metry sice neměl, ale potěšil. Foto: Roman Liebzeit

Hladina rybníka se nehnula a v tichu za tmy jsem si připadal jako vyloučený z podvodního dění. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ve vodě žila jediná ryba.

Nalomený a na pokraji zoufání z neúspěšného lovu jsem nabyl přesvědčení, že něco dělám špatně. Ryby prostě nebraly a naservírované lahůdky ignorovaly.

Touha po větším sumci

Po dlouhých pařácích konečně padl tlak a bouřka byla na spadnutí. Okamžitě jsem sbalil prut a pádil k vodě. První hodinu lovu se nedělo nic. Panebože, ta skepse! Co ty vousaté potvory ještě chtějí?

Je dusno jako v prádelně, nade mnou zamračená obloha – a pořád nic. Už jsem vodu prohazoval jen ledabyle, když to přišlo! Záběr jako noha!

Než jsem se probral, z cívky navijáku zmizelo deset metrů vlasce. No vida, další sumčí metrovka! Za chvíli byla na břehu. Konečně berou, lebedil jsem si.

Popošel jsem o kousek dál a bum, měl jsem dalšího! A pěkného vzteklouna. Následující den mé nástrahy okouzlily další vousáče. Byl jsem odměněn, spokojen, šťasten.  

Během dalších čtrnácti dnů jsem už nezasekl ani větev. Musel jsem se obrnit nekonečnou dávkou trpělivosti a vemlouvat si, že takhle to u vody prostě chodí. A že učený z nebe nespadl a že vlastně se sumci ještě pořád začínám.

Ale v mé hlavě už probíhala touha po větším sumci. Metrovky mi už nestačily. Chci macana! Pořádného českého macka!

Zadarmo nic nedostanu

Nastalo večerní ticho, vítr se uklidnil a okolí zahalila hustá tma. Popošel jsem k poslednímu nadějnému úseku a nahodil. Po třetím náhozu jsem těžce zaúpěl. Obrovská rána do prutu mně málem vykloubila ruku z ramene. Zasekl jsem.

Tím jsem snad zmáčkl nějaké tlačítko a ponorka pod vodou se dala plnou parou vpřed. Poklidnou hladinu roztrhla obrovská vlna a zapřažený vousáč mi zcela jasně dával najevo, že od něj nic zadarmo nedostanu ani náhodou.

sumec
foto: Jozef Májsky

V ruce jsem držel lehký proutek, který zadržoval útoky sumce z posledních sil. Neměl jsem tušení, jestli praskne nebo ne. Vousáč si i nadále odvíjel z vlasce dlouhé metry a po chvíli se ze mě kouřilo. Tu páru jsem viděl i ve tmě. Shodil jsem bundu a pokračoval v boji.

Nasadil jsem si čelovku a sumce jsem od nájezdu do příbřežního křiví zastavil snad v poslední možné chvíli. Stačilo pár vteřin a bylo by po všem. Svatý Petr ale asi zase stál někde poblíž a držel mi palce.

Po vysilujícím a asi i nekonečném přetahování jsem bojovníka nakonec přitáhl až k břehu a podebral. Zaseknutý háček mu seděl pevně v tlamě a jediné, co už mohlo zmařit můj úspěch, by byla nedočkavost.

Dost jsme toho měli oba a oba jsme odfukovali téměř unisono. Pak jsem ho konečně zdolal a byl jsem nevýslovně šťastný. Pro mě to byl obr, i když dva metry neměl.

A od té doby po sumcích toužím a divím se, že jsem po nich už netoužil mnohem dřív.