„Pánové, na tu štiku jsem chodil celé léto. Dvakrát zabrala, jenže pokaždé mi to ta mrcha upráskla. Došla mi trpělivost, koupil jsem novou Plaňanku a karta se obrátila. Tak rozzuřenou rybu jsem ještě nikdy neviděl. Nejdřív vyrazila do hloubky a vymotala mi snad padesát metrů vlasce. Nakonec vylítla z vody jako torpédo a ve vzduchu ještě udělala kotrmelec. Plaňanka všechno vydržela a zubatá prohrála. Měřila sto deset čísel.“

Text: Zdeněk Hofman, foto: autor, Lenka Hofmanová

Když jsem koncem 60. let začínal šupinaté potvůrky prohánět, byl už silonový vlasec samozřejmostí. Vyprávění rybářského matadora o lovu velké štiky jsem vyslechl se zatajeným dechem. Za zvuku praskajícího ohně u rodného Labe jsme si v předvečer zahájení lovu dravců krátili čekání vyprávěním rybářských historek. Staří vzpomínali a mladí naslouchali.

Na příběh velké štiky a zázračnou Plaňanku si vzpomenu pokaždé, když na naviják navíjím nový vlasec. Silonové vlasce z Plané nad Lužnicí měly poměrně krátkou historii. Za necelých padesát let však pomohly vyhrát nesčetně rybářských bitev a mnohým rybářům přitáhly do podběráku životní rybu.

Protože mám rád ve věcech jasno, nasedám do auta a vyrážím směr jih. Firma Silon totiž stále existuje! Musím se přiznat, že nejde o žádnou výpravu do neznáma, cestičku mám prošlápnutou od vedoucího marketingu Radka Matouše, kterého čtenáři Rybářství znají jako úspěšného rybáře zahraničních výprav a na Staňkovském rybníku.

Rybářský kamarád mi připravil nejen příjemné zázemí, ale domluvil i schůzku s pamětníkem, panem Antonínem Choulíkem, který se v Silonu dokonce vyučil a pracuje v něm dodnes. 

„Se Silonem za pět let omotáme celý svět!“

Optimistické heslo volali mladí pracovníci nového závodu Silon v prvomájovém průvodu v roce 1950, který byl prvním rokem existence jediného chemického závodu nejen v táborském okrese, ale v jižních Čechách vůbec.  

Roku 1939 založil Baťa v Sezimově Ústí kovodělný závod Moravské akciové strojírny, které po válce doznaly velkého rozšíření. Národní podnik Silon byl původně myšlený jako součást Kovosvitu, tvořící s ním a s dalšími nově budovanými objekty průmyslový areál, zaměstnávající přes 5000 lidí.

Začátkem roku 1950 se však Silon z n. p. Kovosvit vyčlenil a začal fungovat samostatně. První várka polyamidového hedvábí Silon byla vyrobena v rozestavěném podniku už koncem roku 1949. Bylo to na zařízení československé konstrukce, podle patentu profesora Dr. Otto Wichterleho.

Vlasce Silon, rybáři důvěrně nazývané Plaňanky, se dostaly do rybářského světa koncem roku 1954. Tento výrobek si zamilovali zejména muži, zatímco ženy a dívky už téměř pět let chodily v oblíbených silonkách. Ty se mužům ovšem líbily taky.

Antonín Choulík vzpomíná

„Dne 1. ledna 1950 zahájil národní podnik Silon oficiální výrobu prvního syntetického hedvábí v Československu, které umožnilo podstatné rozšíření sortimentu textilních výrobků.

Výroba probíhala podle vynálezu polymerace laktamu. Byly to indukčně vyhřívané kotlíky, v nichž se prováděla polymerace, tak vznikla tavenina polyamidu, která se zvlákňovala. Nejdříve se zde začalo dělat hedvábí a pak vlasce na ryby. Na samostatné výrobně vznikl provoz vlasců a žíní.

Od roku 1956 se začala vyrábět souběžně ještě polyesterová střiž Tesil. Polyamidové hedvábí se postupně utlumovalo a v roce 1972 skončilo úplně. Vlasce se ale vyráběly dál. V Silonu jsem se začal učit v roce 1959. Po vyučení jsem zde do roku 1964 pracoval a pak šel do roku 1969 na chemickotechnologickou školu v Pardubicích. Od roku 1966 jsem měl podnikové stipendium.“

Chemický výklad pokračuje

Polyamidy se dělaly tak, že se rozpustil kaprolaktam ve vodě na 80% roztok a ten se dávkoval do reaktoru, který byl indukčně vytápěný. Byla to taková svislá dlouhá hliníková nádoba se šnekovou vložkou. Zahříváním se roztok kaprolaktamu polymeroval a vytvářel se polyamid. Kaprolaktam je bílá krystalická látka, která se vyráběla v Žilině v chemických závodech.

Vznikala vysokomolekulární viskózní tavenina, která se zubovým čerpadlem protlačila přes filtr a trysku do vodní lázně s barvivem, kde se obarvila, ochladila a vlasec barvený na povrchu byl na světě. Nejčastěji se používala olivově zelená barva. Vlasce se zpracovávaly v lázních s glycerinem, který je změkčoval, pak za tepla ještě průvlaky, v nichž se kalibrovaly na přesnou tloušťku. Nakonec se adjustoval z velkých cívek na obchodní balení, většinou na 50 a 100 metrů. Kromě rybářských vlasců se vyráběly i raketové struny, žíně aj.

V roce 1956 podnik zahájil výrobu polyesterové střiže značky Tesil, která se stala hlavním výrobním programem. V roce 2016 jsem odešel do důchodu, stále ale částečně pracuji jako poradce.“

Napsat komentář