Články

Jaký máme vlastně na navijáku vlasec či pletenou šňůru? Tuto otázku si klade zejména u vody řada rybářů zvláště tehdy, když není něco s naším vlascem nebo pletenkou v pořádku. Vědět, co máme na cívce navijáku, bývá důležitá informace z mnoha důvodů. Rybáři to ale často nevědí…

Při rybaření se můžete dostat do různých situací. Některé jsou takové, že v nich jde o holý život a jiné zase komické až k popukání. U těch prvních to zpočátku vypadá velice nevinně, ale pokud podceníte nebezpečnost takové chvíle, bývá to pak většinou zlé. Obojího si užil kamarád Kája.

Pokud si chce člověk vytvořit obrázek o tom, jaké vlastnosti má vlasec, který používá, může si doma udělat své vlastní testy a jednotlivé vlasce mezi sebou porovnat. Nebudu samozřejmě hovořit o testech, které probíhají v laboratořích a na speciálních strojích za miliony.

To, že naši prapředkové dobře znali příbuzného kapra, zlatavě zbarveného karase, běžně označovaného i jako karásek, svědčí stejně znějící příjmení, které je v našich zemích poměrně časté. Jen zcela ojediněle v některých regionech znali rybáři tuto rybu i pod jiným jménem, například na Třeboňsku ji podle Dyka (1946) označovali jako „katušku“.

Po náročné cestě jsme konečně dorazili do Dánska. Na nic jsme nečekali a hned jsme zabrodili do moře. Prvních pět hodin se nic nedělo, potom se nám konečně podařilo přesvědčit několik mořských pstruhů k záběru.

Je téměř neuvěřitelné, že ichtyologové a ani rybáři nevěnovali v průběhu 20. století více pozornosti ježdíkům žijícím ve střední Evropě. Až do sedmdesátých let minulého století jsme měli, co se týče těchto pichlavých okounovitých ryb, jasno. Bez problémů jsme rozlišovali ježdíka obecného a jeho štíhlejšího příbuzného, ježdíka žlutého. Velkým překvapením pak byl objev nového druhu ježdíka v povodí Dunaje, od jehož popisu uplynulo čtyřicet pět let.

Klobásy z rybího masa jsou sice pracné, ale výsledek je úžasný, když se povedou. Jak na to?

Nejen lidé, ale i věci mají své osudy a je věčná škoda, že nemohou vyprávět. Pojďme se vracet do minulosti. Třeba do doby, kdy naviják, prut nebo korkový splávek sloužily svému páníčkovi klidně i celý život.

Než fanda zimního rybolovu vyrazí na led, musí vyřešit otázku, kam vlastně bude odkládat svůj proutek. Kdyby ryby braly celý den, stojánku by ani nebylo třeba. Ale ono to tak není a mít ve výbavě stojánek rozhodně na škodu.

Štika má poměrně suché maso, proto je dobré, doplnit pokrmy z ní o nějakou omáčku, například sýrovou.

Vloni v květnu jsem neodolal nabídce, abych se znovu podíval do Norska. Docela jsem váhal, ve svých šestašedesáti letech mám svoje mouchy a vrtochy, ale manželka a o hodně mladší kolega Honza mě nakonec přemluvili. Na přípravu moc času nebylo, takže jsem oprášil svůj starý cajk, něco dokoupil na internetu a režnou nití zalátal přestárlý „zimní“ pracovní oblek. Holt, mladé jsem měl sebou jenom nadšení.

Věže kostelů propichují oblohu a pokoušejí se o spojení s nekonečnem. Horké slunce válcuje krajinu se sisyfovskou trpělivostí. Vždycky, když hrozí, že ji promění v měkké těsto, přijde ochlazující soumrak. Kámen se jen neochotně vzdává nahromaděného tepla a tak ostrov posílá hvězdám na obloze horké polibky. Ztratil jsem se v krajině ostrova mezi Sicílií a Afrikou.

Jak ten čas letí, řekl bych, když si vzpomenu na jednu naši výpravu někdy před 25 lety, kdy jsme s kamarády vyrazili na štičí safari, jak jsme se tehdy nazvali naši výpravu za štikami na Lipno.

Představa chytání mořských pstruhů mě lákala už několik let. O lovu tečkovaných torpéd na rozlehlých plážích jsem slyšel a četl více než dost. Velmi malá, dokonce až nepatrná úspěšnost výprav mé růžové představy kalila, proto přednost na pomyslném žebříčku cestovatelských plánů nejdříve dostali polaci a dorši z ostrova Hitra a štiky z opravdu velkého rybníka, jemuž Švédové říkají Malerské jezero.