Candátí hlídka

Druhý týden po instalaci umělých třecích hnízd pro candáty jsme se opět vydali na ÚN Slapy na inspekční cestu, abychom se podívali, zda je vše tak, jak má být. Protože voda v nádrži je vlivem přítomných rozsivek zbarvená do hněda a na 4 metrech hloubky již mnoho světla pro čip naší kamery nenajdeme, vzali jsme si tentokráte na cestu i přísvit.

text: Pavel Vrána, zástupce rybářského hospodáře ÚSMP

Spolu s prvním spouštěním kamery jsme opět očekávali zuřivý útok prvního candáta, který bude na dosah, ale k našemu překvapení se nic nedělo. Monitor ukazoval stále temnější barvu vody, až si kamera konečně sedla na dno – a my jsme hleděli přímo do očí candátovi, který střežil naše – teď již vlastně jeho – hnízdo plné jiker. Oči mu zářily jako dvě baterky, přesně tak, jako ve tmách září oči polárního vlka, zelenkavě, jako to známe z večerního lovu candátů.

Candát nám upřeně hleděl do kamery, pak se zacouval a pomalu obkroužil hnízdo, jako by říkal: „To koukáte, kolik tu mám jiker, co?“ Vskutku. Černý kartáč byl posetý jikrami, které pod světlem reflektoru zářily jako perly.

Vtom se za naším candátem pohnul další candát, který při otočení hodil zlatavý lesk celým svým tělem. Kousek kolem 45 cm, zodpovědný otec, pěkně naježený, s hezky viditelnými pruhy. Když přijíždíme s kamerou, vzdálí se na chvilku od hnízda a pak se tam opět vrátí. Po levé straně se objevuje další starostlivý candátí otec. Vás tu ale je!

Pomalu couváme s kamerou, jen se někde nechytit za kabel. Otáčíme se, abychom se zorientovali, kde v tom candátím záhonu vůbec jsme, když tu stojíme přímo proti obřímu candátovi. Na mlíčáka je to hotový obr, pruhy skoro žádné, hřbet je ve tmě šedavý, hřbetní ploutve napětím vztyčené na maximum.

Zabírá celé pole kamery, takže pomalu couváme, abychom se dostali na ten správný úhel. Kdepak! Tenhle se ani nepohne, jeho oči nás bedlivě sledují. Stojí nad hnízdem a když ho konečně dostaneme celého do kamery, klesne pomalu ke dnu a podjede pod kamerou.

Co to s nimi dneska je? Minule kousali jako vzteklí, kryt kamery ještě nese stopy jejich zubů a dnes jsou jako berani. A jo – dnes tu je podezřele prázdno. Všichni cejni zmizeli kdovíkam, okouni jsou také pryč, takže jim dnes asi netečou nervy jako posledně. Všichni candáti jsou ostražití, tváří se smrtelně vážně, ale neútočí. Ještě jednou sledujeme velkého candáta, jak majestátně opsal kruh a vrátil se zadem zpět nad hnízdo, jen slabě pohybuje prsními a břišními ploutvemi.

Dáme mu pokoj, nakonec jsme tu jen na skok. Máme dnes ještě jinou práci, vezeme rybářům na prostřední část nádrže materiál na výrobu dalších candátích hnízd. Kamera stoupá k hladině a my se těšíme z pěkných záběrů – i když jejich skutečnou kvalitu uvidíme až po vyjmutí karty pěkně doma, u počítače.

Odpojuji baterie, nasazuji kryty a můžeme vyrazit. Po půl hodině jízdy se blížíme k travnaté pláži, kde nás vítají kolegové rybáři – s jedním z nich se známe z rybářského tábora, další rádi poznáme. Rychle se domlouváme, co a jak, a již se za chatou vyhoupl další rybář a v ruce nese kari síť, která nám dnes poslouží jako rám k ukotvení kartáčů. Druhý rybář rychle přináší z chaty kleště a dáváme se do díla.

Původně jsem vezl materiál na výrobu 3 hnízd, ale rychle se domlouváme, že místo toho uděláme jen 2 větší hnízda. Prostě dáme přednost kvalitě před kvantitou. A tak je to správné. Díky tomu, že máme tentokrát dlouhé, dvoumetrové kartáče, jde práce rychle od ruky.

Elektrikářskými páskami přichytáváme kartáče na konstrukci a stáčíme je do spirály, jenž mi připomíná vinnou klobásu, kterou mi babička smažívala na pánvičce. Chlapi jsou šikovní, za chvíli již spěcháme umístit první hnízdo na dno. Spouštíme ho do bezpečné hloubky pomocí lana, kamerou kontrolujeme, zda sedí tak, jak má. Všechno v pořádku.

Po instalaci můžeme vyrazit nazpět. Zatahuje se, fouká silný vítr a v nose je cítit vodní pěna. Nad námi krouží dva mořští orli, krajina ubíhá a my se pomalu blížíme k hrázi. Hřeje nás přitom dobrý pocit, že letos bude pár miliónů candátích jiker usazených jako v bavlnce, bez rizika, že se ocitnou na suchu kvůli kolísání nádrže. Všichni spokojení – my, candáti i jejich potomstvo. A tak to má být…

Na závěr tu pro vás máme malý bonbónek, ukázku statečnosti candátího otce tváří v tvář silnějšímu nepříteli. Zde na snímku z jiné nádrže vidíme candáta střežícího snůšku těsně před tím, než se zakousne do prstu potápěče: „Prevíte, tumáš!“ Snímek jsem převzali od policejních potápěčů z POP Třebenice, kterým tímto děkujeme za podporu.