Paní zima je v posledních letech trochu zádumčivá a samotářská. Odmítá chodit mezi lidi a striktně omezuje i své pravidelné společenské aktivity na horských svazích. Šikovné české ručičky tak musí za pomoci techniky zasněžovat, aby bylo alespoň trochu zábavy.
text: Radek Matouš
Příznivci rybářského cechu sami zmrazit hladiny rybníků a rybníčků ale nedovedou, proto musí na svůj první lov pod ledem trpělivě čekat tak trpělivě, jako po celý rok na své úlovky… Někdy se dočkají, jindy ne.
Setkání s přáteli
Konečně nastává vytoužený den D a přesně po roce se mohu setkat s přáteli na oblíbeném dírkobraní. „Nazdar, mistře,“ vítám s úsměvem lehce promrzlého Vaška Fikara, fotografa, spisovatele, nadšeného rybáře, kamaráda a také milovníka žen i života.
„To je dost, už jsem si myslel, že tady umrznu sám. S vámi to bude určitě zábavnější,“ říká. Dnes na rybníku Houpačka zima štědrostí nešetřila. Neskutečných sedmnáct stupňů pod nulou nás nutí k nestandardním činům a aktivitám. Přidáváme další vrstvy oblečení – čepice, šátky, šály a rukavice. Veselé kalíšky jsou tentokrát spíše zahřívací, jdou od úst do huby a naše těla rozehřívá i rozdělaný oheň. Vše nasvědčuje, že dnešní dírkobraní bude jenom pro skalní.
Rybička je základ státu
Pravdivost okřídlené věty o rybičce se potvrzuje. Kdo ji dnes nemá, ten nechytá. „Pražákům, těm je tu hej, ty nikam nezablouděj,“ notuji si oblíbenou píseň při pohledu na neskutečně akčního kolegu z Prahy. Radek si svědomitě obstaral rybí drobotinu a teď zaslouženě sklízí úspěchy. Jedna ryba, druhá… Čtvrtá, pátá… Rozhlížím se kolem… Vašek, David a Jirka statečně bojují. Barevní smačci a ráčci metají v dírkách kozelce, ale dnes, bohužel, chytá jen rybička.
Vlk řádí na dírkách
„Mám vlka,“ hlásí David. „Čepici s chlupáčem jsem dostal od dcery. Myslím, že s majitelem rybníku Jakubem Vlčkem můžeme vytvořit vlčí, vlastně vlčkové spřežení,“ říká. Jeho aktivita v třeskutém mrazu je neskutečná. Aktivní vlk s kamerou na hlavě je pro mnohé opravdovým překvapením. Ryb sice moc nechytá, ale vy si nemůžete být nikdy jisti, kde a kdy se jeho vlčí kamera objeví.
Létající intermezzo
Zima je třeskutá a všem je jasné, že bez dalšího pohybu vyrostou na rybníku lidské stalagmity, tedy jakési krápníky. Vlk se tak pragmaticky spojuje s Vlčkem. Během chvíle lítá vlčí spřežení vzduchem a spokojeně se oddává kitingu, tedy lítáním za pomoci „draka“.
S Václavem pozorujeme prvky letecké akrobacie v mírném poklusu – oko na čočce, čočka pod okem, to mají fotografičtí paparazzi rádi. Věřím, že i obyvatelé nedaleké Teplé si tento den zapamatovali, když z nebe padali vlci.
Vesele, vesele
Večer se potkáváme v příjemně vyhřáté restauraci, abychom naše úlovky ochutnali. Prvotní ostych tupí panáčky.
„Václave, co takhle chvilka autorského čtení?“ vypouštím balónek provokace v době, kdy pan spisovatel krášlí knihu Sezona chlupatých ploutví autogramem. Šťastlivcem je David, který slaví kulatiny. A Václav čte:
„Tak třeba Vietnamec, řečený Honza. Kde se vzal, tu se vzal, najednou se objevil s prutem u řeky. Nešlo o nějakého pitomce, ale o slušného člověka.
„Já těm Honďa,“ podal mi ruku.
„Vašek,“ přijal jsem ji.
„Atěk?“
„Ne Atěk… Va-šek,“ rozložil jsem své jméno kvůli lepší srozumitelnosti na slabiky. A Honza rozpačitě kývl. Pak se zeptal na řeku, že prý je ve městě nový. Potom začal chválit mou výbavu, konkrétně krabičky s wobblery, které jsem měl otevřené v trávě za zády. Pak pochválil i ostatní mé věci.
Uznale zatřepal s prutem, obdivně pohladil naviják. A než jsem stačil všechny jeho pochvaly vstřebat, vytáhl z kapsy bundy děsivou ohavnost. Něco mezi fuseklí, vycpanou bůhví čím, a mrtvou krysou. Celé to měřilo 30 cm a bylo to ovázané silným drátem, z něhož trčely dva trojháčky. Píšu „to“, protože jméno pro jeho nástrahu nemám. Neptal jsem se a ani si nedal práci s jeho vymýšlením. Proč také, když se od první chvíle snažím na jeho vytuněnou ponožku zapomenout?
„Já umět chytit ryba u nás ve Vietnam,“ vysvětlil mi, když periferním viděním zahlédl můj oněmělý úžas.
„Rád věřím,“ usmál jsem se na něj, ale myslel jsem si něco jiného. Kamaráde, tady jsi na Ohři, ne někde u Mekongu, myslel jsem si ve skutečnosti. Pak jsem nahodil do vody novou Rapalu a Honza z Vietnamu sdrátovanou černou ponožku, velikost 44 až 46. A zatímco já se snažil o co nejtišší dopadnutí wobbleru na hladinu, Honza to udělal právě naopak.
Rozesmál se, když jeho nástraha spadla do vody jako ulomená větev. Jako by svolával krokodýly k večeři. Pokud teď čekáte, že prvním hodem chytil kapitální štiku, pak vás asi zklamu. Chytil ji třetím hodem. Ano, pouhá tři nahození stačila, aby ohavnost na jeho vlasci vydráždila k útoku nádhernou zubatou, na kterou jsem chodil celý měsíc. Vietnamec Honza stál na břehu neznámé podkrušnohorské řeky sotva deset minut a já už mu pomáhal zubatého obra podebrat.
„To pěkná ryba,“ smál se, když štice naměřil 118 cm. Pak tu pěknou rybu podřízl a podal mi ruku. Ještě z ní kapal sliz.
„Já děkovat, ona moc masa. Dobra maso,“ olízl se, popadl zubatou za skřele a odnesl ji přes město kamsi domů. Do kuchyně.
Sifoni jako na zavolanou
Dnes je sobota a rybník je plný dychtivých dírkolovců. Jakub nasazuje další siveny a rodeo tak může začít. Sifoni, jak je pohrdavě pojmenoval Radek, vylézají z dírek jako na zavolanou. Ráček, smaček, červík, rybička – je úplně jedno, co do dírky spustíte, vždy máte na drátě sifony.
Těm pořádně vyhládlo, a tak každý dírkoborec sklízí, co zasel. Pomalu a jistě se zasněžený led pokrývá rybími těly jako na mysliveckém výřadu. Ještě štěstí, že se nemusíme po vzoru myslivců z Kerska hádat o tom, zda budou sifoni na šípkové omáčce anebo se zelím. Jedno je jisté – k polednímu stolu bude v mnoha rodinách vévodit siven.
Diskuze k článku (0)