Chytat ryby holýma rukama?

Před časem jsem při vzpomínání na mládí strávené u vody napsal i příhodu o klukovském pytlačení, kdy jsem při poklesu hladiny narazil na utopený motocykl a zespodu blatníku jsem bez potíží vytáhl pěknou parmu.

text: Jozef Májský

Bude tomu určitě alespoň čtvrtstoletí, kdy jsme v zimním období při brodění podhorskou říčkou mapovali s kamarádem tehdy ještě vzácnou vydru. Ani nevím proč, ale najednou jsme sáhli pod břeh do ledové vody a bez potíží vytáhli menší parmu (10–20 cm). Tělo těchto proudomilných ryb bylo tvrdé, málo ohebné, čemu se ani nelze při teplotě vody kolem tří stupňů divit.

Je zajímavé, že ryby se po nahmatání nelekly, neprchly a po „pohlazení“ jsme je lehce chytili do zkřehnutých rukou. Samozřejmě, že jsme jim vrátili svobodu. Tyto dávnější zážitky se mi vybavily, když jsem nedávno v literatuře pojednávající o zvycích našich předků narazil na krátké sdělení o tom, jak na dunajských zimovištích na přelomu podzimu a zimy lovili bez náčiní jen holýma rukama ryby, které se stahovaly k přezimování.

Kromě toho, že tito tvrdí chlapi tehdy chytali ryby téměř nazí ve studené vodě, mě zaujala ještě jiná informace. Podle jejich zkušeností se tak nejsnadněji daly chytit parmy, protože jsou nejpokojnější a kromě toho, na rozdíl od některých jiných druhů, se obyčejně neshromažďují přes zimu v hluboké vodě.

Tak jsem dodatečně zjistil, že zvýšenou „přítulnost“ parmy k člověku, kterou jsem opakovaně zaznamenal, objevili naši praprapředci zřejmě už před staletími a dokázali toho využít pro obohacení dosti jednotvárné stravy.

Když ryby vplouvají do lidských dlaní

Je třeba ovšem podotknout, že tímto nejjednodušším způsobem, z dnešního pohledu pytláckým, se u nás odjakživa chytaly i jiné druhy ryb. Na jaře v období tření ostroretek (obyčejně v dubnu), kdy nesčetné houfy těchto kaprovitých ryb putují proti proudu na svá trdliště, bylo místy velice snadné chytat láskou omámené ryby holýma rukama.

Ostroretky lidem doslova vplouvaly do nastavených dlaní. Když tehdy člověk prošel mělkou vodou vzdálenost 15–20 m, mohl bez větší námahy chytit kolem 30–40 ryb! Výhodou bylo, že ostroretky měly třecí vyrážku, byly tedy drsnější než v ostatních měsících. To jejich lov usnadňovalo.

V letním období, kdy je pobyt ve vodě přece jenom příjemnější, patřil k běžným a velice žádaným úlovkům vesničanů pstruh obecný, tedy klasický potočák. Nejenom pro chutné maso, ale i proto, že po vyplašení hledá útočiště v kořenech a děrách pod kolmými břehy a neuplave desítky až stovky metrů, jako třeba tloušť. Samozřejmě, že lidský odvážlivec nesmí mít strach, že zde sáhne na nepříjemnější živočichy než jsou ryby, třeba na raka, žábu nebo dokonce ondatru.

Nejdříve hladit, teprve pak zmáčknout

Při tomto prastarém způsobu lovu ryb přišli lidé už velice dávno na to, že nahmatanou rybu je důležité nejprve jemně hladit a postupně pomalu přesunout ruce směrem ke hlavě – až k žábrům. Až pak může následovat stisk a vyhození ryby na břeh, někdy ale stačí i klidné vytažení úlovku a jeho vložení do pytle.

Domorodci v exotických zemích často uloveným rybám zlomí vaz kousnutím do zátylku, s čím se v Evropě asi setkáme pouze výjimečně. Kolik potočáků ukončilo svou pozemskou pouť právě touto prastarou loveckou metodou se už nedozvíme, ale před očima mám potutelný úsměv nejednoho staršího rybáře, který jako vesnický kluk začínal svou rybářskou kariéru právě nějak takhle.

Troufli byste si i na štiku?

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že poměrně snadné bylo v silně zarostlých mělkých vodách, tůních a kanálech možné chytit pouze holýma rukama i štiky! Obyčejně je bylo třeba nejprve poplašit broděním, čím se rovněž zakalila voda. To je přimělo stáhnout se do svrchní vrstvy vody. Spolu s vodní vegetací jsme je pak zatlačili ke břehu, kde přišly v houští rostlin na řadu hladivé pohyby rukou a pak stisk v oblasti skřelí.

Samozřejmě, že ne vždycky se nechá ryba rukama „zhypnotizovat“, někdy je zapotřebí pokus opakovat i několikrát a samozřejmě může lovec vyjít i zcela naprázdno. Musím ale říct, že i pytláci mají svou čest, takže malé štičky jsme pouštěli, resp. přenášeli z vysychajících tůní do větších jezer nebo řeky.

Možná se někomu mohou jevit uvedené skutečnosti, zpestřené místy nostalgickými vzpomínkami, dosti nevhodné, zejména pro moderního rybáře 21. století lovícího v duchu fair play, jenže v minulosti, a to i ne tak dávné, chytali lidé i v našich končinách ryby hlavně pro obživu. Nezaznamenat všechny detaily generacemi ověřených tradičních metod lovu ryb by byla určitě věčná škoda, i když z dnešního pohledu je považujeme za pytlácké.