Smysl rybařiny a hodnota přátelství

V dnešní přetechnizované době, kdy otevřete internet v teple domova a z jakékoliv stránky se na vás valí úlovky ze všech stran, je důležité podívat se na rybařinu (a především hlavně kaprařinu) i z jiného úhlu pohledu. Alespoň já to tak cítím.

text: David Lužný

Mnozí možná namítnou, že tohle se řeší, když člověk „nenachytal“. Už to slovo je zvláštní. Co znamená? Ve světle všech úlovků, potažmo příspěvků a zpráv od vody naznačuje, že když člověk nemá během výpravy na svém kontě kapra o hmotnosti 15 kg +, tak prostě nenachytal. Je to normální? Má to smysl? Je to opravdu to, co od rybařiny očekáváme a proč k vodě jezdíme?

Velká ryba je fajn, jenže…

Nesnažím se stavět do nějaké pózy, velká ryba je jako třešnička na dortu, je vážně prima. Ale naplňuje jen ona smysl rybaření a pobytu v přírodě?

Zkusme si s odstupem času připomenout, co každý jednotlivec vlastně od rybařiny a pobytu u vody očekává. Jsem přesvědčen, že pro mnohé z vás, stejně jako pro mě, je v dnešní uspěchané době vzácná už skutečnost, že se prostě sbalíme a s tichou podporou či tolerancí našich lepších poloviček strávíme třeba víkend u vody, kde chytáme. Zde si čas vyplňuje každý podle svého. Někdy při šálku kávy sám, jindy u masa na grilu, piva či vínka s kamarády, při odpočinku a lelkování.

Nemálo z nás tráví volné chvilky při čekání na záběr s fotoaparátem či kamerou. Pro mě jsou až magické chvilky u vody, když se ráno slunce dere nad obzor a na obloze kouzlí neskutečné obrazce, které se odráží na vodní hladině a ptactvo se právě probouzí. Stejně krásné jsou i západy slunce.

V zimě se pak k těmto okamžikům vracím aspoň ve vzpomínkách. Po mnoha letech už beru hru, kterou téměř každou výpravu hraju s ledňáčky, s úsměvem. Nese se v duchu – že mě nevyfotíš? Ty chvíle jsou prostě pestré, krásné a je jedno, zda jsme u vody sami nebo s kamarády.

O čem tedy svědčí kapří kilogramy? Je nutné se za nimi hnát za každou cenu? Máme si zatemnit mysl touhou jen po rybích obrech? Když tomu tak je, aspoň částečně přestáváme vnímat kouzlo okamžiku a na břehu se ženeme za něčím, co ve většině případů ani nepřijde. Podle mých zkušeností se větší ryby dočkáme až tehdy, kdy na ni přestaneme myslet tak úpěnlivě.

Každá voda, na které rybaříme, má své odlišnosti a také obyvatele, jejichž hmotnost někde končí. Někde bude úlovek kapra v délce 75 cm senzační, jinde ho rybář bude mít za vzrostlejšího dorostence. Proč to zmiňuji? Protože chci demonstrovat relativitu centimetrů a kilogramů. Další důležitou okolností je odlišnost každé ryby. Někomu se líbí šupináči, jinému lysci a někdo se třeba několik let snaží ulovit výstavního řádkáče.

Buďme k sobě slušní a vstřícní

Je úplně jedno, zda chytáme na kukuřici, tygří ořech, těsto, hrách, červy či boilie nebo pelety od firmy té či oné, na břehu by prostě neměla chybět elementární lidská slušnost. Pozdravit souseda k tomu patří, zrovna tak jako pár prohozených slov. Nikoho nezabije ani podání ruky či kalíšek slivovice. Jsme přece rybáři, tedy lidi, kteří mají rádi ryby – a to je základ!

To by nás mělo spojovat, nikoliv rozdělovat!  Stejně tak mi přijde samozřejmé, že když přijdu k vodě, jdu se zeptat případných sousedů z obou stran, kam nástrahy nahazují či vozí a snažím se s nimi rozumně domluvit, aby nikdo nikomu nepřekáže. Hlava mi nebere, když si někdo sedne kupříkladu do oblouku v zátoce a začne nahazovat rovně přes sebe, takže přes sousedy zprava i zleva.

Dávný kamarád od vody

Problémů v rybaření je v dnešní době dost. O to více si vážím chvilek, kdy se u vody potkám s lidmi, které vídám sice jednou za čas, přesto si máme co říct. Vloni v listopadu jsem potkal kamaráda, s nímž jsem se seznámil někdy v roce 2012. Tehdy jsme si pomohli, probrali dost záležitostí a slíbili si, že se u vody zase někdy potkáme. Jenže roky utíkaly a náhoda chtěla, že setkání proběhlo až vloni, navíc i s dalším kamarádem, kterého jsem poznal před dvěma lety, když zjistil, že si nemá na čem uvařit kávu.

Syndrom prvního večera

Určitě to všichni znáte. Sejdete se, uvítáte, pak přijde na řadu slivovička, kecáte a najednou od Péti slyším: „Hele, o tomhle máš napsat! O kamarádech a jejich přerodu z masaře na pouštěče.“ To bych mohl, říkám si v duchu. Petr říká, že dlouho a hodně rád jezdil na Pálavská jezera. Bohužel, podmínky, které tam v současné panují, nám, kteří k vodě jezdíme na více dní, nevyhovují, ba ani nepřejí.

Je zvláštní, že u vody vadí bivak a lítají za něj vysoké pokuty, zato nevadí skutečnost, kolik je tam rybářů, kteří nerespektují v podstatě žádná pravidla. Nemám absolutně nic proti tomu, když si někdo od vody odnese ulovenou rybu, ale nemusí přece odnést vše, co mu skončí na háčku!

Naštěstí je čím dál víc těch, kteří ryby (a zejména ty trofejní, nejen kapry) pouští.  Když pominu skutečnost, že maso z velké ryby valnou kulinářskou hodnotu nemá, tak pohled na rybu, která je po ulovení s maximální šetrností vrácena vodě a odplouvá do hlubin, je k nezaplacení! A ještě hezčí pocit se pak dostaví, když se rybář s puštěnou rybou za nějakou dobu opět setká a uvidí, jak se jí daří, jak vypadá, kolik přibrala. Je jasné, že všichni ti, kteří dnes ryby pouštějí, do tohoto stádia tak nějak dospěli postupným vývojem.

Snad všichni rybáři už slyšeli hlášku: „Když si ji nevezmu já, vezme ji někdo jiný.“ Naštěstí nemálo rybářů uvažuje tak, že když už rybu chtějí domů, nemusí do trouby odnést pěkně geneticky stavěné či jinak zajímavé jedince.

Postřeh na závěr

Před nedávnem se mi dostalo do rukou DVD firmy Nash. Je pěkně natočené, ale o to ani nejde. Osobně mě mile překvapilo, jak se angličtí lovci radují z každé ulovené ryby. To je právě to, co občas na našich březích postrádám. Někteří rybáři se nad malými úlovky spíš otráveně šklebí. Malá či menší ryba je přece taky ryba. A z té může vyrůst třeba i ta trofejní.