Když před více než půlstoletím psal nestor československé ichtyologie Václav Dyk o dvou druzích drsků žijících v našich vodách, určitě netušil, že počátkem 21. století nebudou vědět jeho následovníci o těchto okounovitých rybách prakticky o moc více než on.
text: Jozef Májský
Nelze se tomu divit, když si uvědomíme, že jak drsek větší (Zingel zingel), tak drsek menší (Zingel streber), patří k našim nejvzácnějším rybím druhům, pronikajícím z Dunaje pouze na jižní Moravu. Když tyto štíhlé ryby přizpůsobené životu na dně proudivých úseků řek porovnáme s jejich elegantními příbuznými, třeba candátem nebo okounem, vypadají nějak tak, jako by je uplácal karikaturista.
Jak se stát neviditelným
Mají dlouhé vychrtlé vřetenovité tělo s poměrně velkou hlavou a neumí ani pořádně plavat. Je to tím, že jejich plynový měchýř během vývoje zakrněl. Proto se pohybují po dně pouze neohrabaně, krátkými poskoky. Jedná se ovšem o prospěšnou adaptaci, která jim pomáhá šetřit energii v podhorských úsecích řek s poměrně silným proudem.
Jejich pruhované maskovací zbarvení (většinou čtyři široké příčné tmavé pruhy) jim totiž umožňuje téměř bez pohybu odpočívat přes den mezi kameny a jinými překážkami. Protože v akváriu si především drsek větší pomocí rypce a ploutví dokáže hloubit v jemnějším štěrku jamky, ba bylo pozorováno i stavění jakéhosi úkrytu z rostlin, je dost pravděpodobné, že i v přírodě si přizpůsobuje substrát dna tak, aby byl co nejméně viditelný.
Co jim chutná
Obyčejně až za soumraku začínají drsci šmejdit po dně a shánět něco do žaludku. K lovu drobných živočichů dna (bentos) mají přizpůsobenou úzkou tlamku spodního postavení, opatřenou drobnými zoubky. Pátrání po kořisti jim velice usnadňují pohyblivé oči, které se ve tmě zeleně lesknou a jsou schopny nezávisle na sobě pozorovat různé části okolí.
Drskům chutnají hlavně larvy vážek a šídel, ale nepohrdnou ani larvami jiného vodního hmyzu. Méně jsou v jejich jídelníčku zastoupeny měkkýši, korýši a červi, v některých částech roku i jikry a plůdek ryb.
Drska si nespleteme
Splést si drska s jinou okounovitou rybou lze dosti těžko. Jak již napovídá jméno těchto ryb, jejich šupiny jsou ktenoidní, hodně drsné, což je ale běžné u většiny zástupců této čeledi. Na rozdíl od ostatních našich okounovitých druhů nacházíme u drsků šupinový pokryv i na čenichu, spáncích a temeni hlavy, v prsních partiích jim šupiny naopak chybějí.
Podle odborné ichtyologické literatury lze využít šupin pro determinaci našich dvou zástupců rodu Zingel, protože jejich počet je rozdílný jak v postranní čáře, tak třeba i mezi první a druhou hřbetní ploutví. Spočítat ale droboučké šupiny těchto ryb je piplavá práce pro odborníky, podstatně jednodušší je spočítat trny v první hřbetní ploutvi.
Drsek větší jich má 13–15, jeho menší příbuzný pouze 7–9. Ještě více se mi zamlouvá jiný, poměrně nápadný znak, který je patrný i na mnoha fotografiích. Totiž, že ocasní násadec je u drska většího kratší než základna druhé hřbetní ploutve, zatímco u dosti štíhlejšího drska menšího je ocasní násadec delší než základna druhé dorzální ploutve.
V literatuře i na internetových stránkách najdeme ještě mnoho dalších rozdílů mezi oběma druhy, hodí se ale spíš do laboratoře, proto se jimi raději nebudu zabývat. V podstatě by totiž rybář s těmito chráněnými druhy neměl příliš dlouho manipulovat, ale opatrně pustit vzácný úlovek zpět na svobodu.
Byla by zase ale věčná škoda, kdyby se nepokusil úlovek drska alespoň zevrubně zdokumentovat a výsledky neposkytnout ichtyologům, pro které je každý nález velice cenný.
Co nezvládnou tito slabí plavci
Naši předkové ještě v předminulém století zaznamenali výskyt obou druhů drsků v toku Moravy až po Olomouc. Místy tyto ryby pronikaly i do přítoků. Podobně jako třeba i v řekách východního Slovenska, tak i na Moravě vystupuje podstatně výše proti proudu drsek menší. V minulosti migroval do Dyje, Svratky i Jihlavy.
Ve 20. století pak v důsledku znečištění drsci z našeho území prakticky vymizeli a objevili se až na přelomu tisíciletí. Zřejmě to souvisí se zlepšením kvality vody v povodí Moravy. Drsek větší byl zaznamenán v toku Dyje pod stupněm v Břeclavi v roce 1992 a pak i v následujících letech.
O něco později, v roce 2003, zde byl v hojném počtu uloven i jeho menší příbuzný. Bohužel, při návratu těchto poměrně slabých plavců sehrávají negativní roli příčné stavby na zmiňovaných tocích. Podobně jako i u některých dalších rybích druhů je hnacím motorem protiproudových migrací drsků snaha najít optimální reprodukční lokality.
Až čtyřiceticentimetrový chlapák
Jako trdliště slouží oběma druhům proudné úseky řek se štěrkovitým až kamenitým dnem. Tam se vytírají podle teploty vody od března do dubna, někdy až v květnu. Přestože se nejedná o velké ryby, větší drsek dorůstá do délky 30–40 cm, menší do 22 cm.
Větší samice nakladou až několik tisíc jiker. U drska většího se v době tření objevuje na šupinách svrchní a postranní části těla a hlavy dobře vyvinutá třecí vyrážka v podobě malých, bělavých hrbolků.
Čekají je lepší časy?
Je vcelku logické a správné, že už desítky let patří oba naši drsci mezi chráněné druhy naší fauny. V Červené knize ČSSR 2 z roku 1989 je ichtyologové zařadili mezi kriticky ohrožené druhy. Bohužel, situace se dosud nezměnila, což potvrzuje i Červený seznam mihulí a ryb České republiky verze 2010. Tak jako před desetiletími i dnes lze konstatovat, že pro zdárnou existenci těchto ryb je nevyhnutné zachovat přirozený charakter jejich domoviny a toků.
Prvním krokem bylo zlepšení kvality vody, teď by mělo následovat odstranění bariér na tocích. Jisté náznaky tady jsou, jak ale naznačuje kritika břeclavských rybářů ohledně funkčnosti rybího přechodu na Dyji, realizovaná nápravná opatření očekávání nesplňují. Doufejme tedy, že když drsní chlapíci – drsci přežili nejtěžší roky, čekají je už jen lepší časy.
Diskuze k článku (0)