Kladivo českého vikinga: Jak se mění rybářský svět

Milí čtenáři a příznivci Petrova cechu! Začátek roku je vhodným obdobím k bilancování uplynulé sezony a plánování příštích lovů. Ve vzpomínkách se vracím k několika nádherným zážitkům při zdolávání velkých ryb. Jsou to vzácné okamžiky, které se navždy zapsaly do mojí mysli.

Text: Zdeněk Hofman

Rybařina však není jen o trofejních úlovcích a jsou dny, kdy člověka potěší i malá rybička. Každý zná období, kdy to ani neťukne a co je ještě horší, když z nějakých důvodů na ryby nemůže a musí zůstat doma nebo v práci. Nezbývá nic jiného, než o rybách pouze snít. Poslední možností, jak zůstat v kontaktu s rybami, jsou knížky, časopisy a internet.

Rybářský svět na síti

Ve virtuálním světě jsem již mnohokrát narazil na ožehavá témata, jako kupříkladu pouštění ryb, či zatracování některých rybolovných technik. Pravda je, že internet využívají většinou mladší zástupci Petrova cechu.

Je sice slibné, že skoro všechny myšlenky jsou pokrokové a šlechetné, někdy mi ale vadí přílišná horlivost a unáhlenost při odsuzování všech, kdo takové názory nesdílejí. Mladí si neuvědomují, že jejich zatím poměrně krátká rybářská pěšinka navazuje na desítky let vyšlapanou stezku.

Doba pádí dál a dál

Při rozhovorech u vody jsem zjistil, že naprostá většina mladých vyznavačů přívlače nemá tušení, jaké zákony u nás před lety panovaly. S úsměvem ve tváři jim vyprávím o dobách, kdy v našich vodách byla přívlač v letních měsících zakázaná, protože by vyznavači přívlače rybářům lovícím na přirozené nástrahy ryby plašili.

Je to pravda, vláčení na mimopstruhových revírech bylo povolené až od 1. září. Na trhu bylo k dostání stejně jenom několik druhů třpytek, které už dravci měli dávno okoukané. Všechny rybářské články o úlovcích velkých štik a candátů končily větou – a preparovaná hlava zdobí stěnu v mém obývacím pokoji.

Fotografování úlovků nebylo dostupné pro každého rybáře, fotomateriál byl drahý a kvalita nevalná. Snímky se pořizovaly pouze u trofejních ryb. Slavnostní hostina a rybí kosti na talíři byla poslední tečkou lovu.

Čím více odnesených ryb, tím lepší rybář

Z dnešního pohled ještě morbidnější bylo vyhlašování nejlepších rybářů na členské schůzi. Za obdivu ostatních členů zazněla jména lovců a celková hmotnost vytěžených ryb, která se pohybovala v několika metrácích.

Všechny ryby byly pochopitelně zkonzumovány, protože metodu Chyť a pusť nikdo neznal. Všichni přemýšleli o jediném, jak podobných výsledků dosáhnout taky. Pokud někdo vracel velké ryby vodě, rozhodně se tímto šlechetným počínáním nechlubil. Široká veřejnost by ho označila za podivína a blázna.

Kapr

Velký rozruch naopak způsobila úprava míry kapra. Rybářská obec se rozdělila na dva tábory. Nadšení příznivci navrhovali zvýšení na 40 cm. Odpůrci nekompromisně hájili původní míru, protože ryb už je v revírech málo a takto si neodnesou ani šupinu. Nedovedu si představit, že by si někdo troufl koncem sedmdesátých let navrhnout horní míru kapra 70 cm. To už by klidně u Labe mohli přistát ufoni.

Žádný létající talíř se neobjevil, ale nastoupil nový fenomén. Došlo ke sloučení rybářských revírů. Ani tato zásadní změna neunikla obrovské kritice. Pro nás, řadové rybáře, to byl velký krok vpřed. S možností zakoupení celosvazové povolenky se nám podstatně zvětšila naše loviště.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let patřila mezi nejlepší vody ÚN Rozkoš. Velcí kapři a líni plnili celoživotní sny mnohým rybářům. Nikdy potom jsem už neviděl tak obrovské a vypasené zlatozelené líny. Úspěšní rybáři se začali od ostatních odlišovat zvedáním pomyslné míry ryb. Mezi pohodáři se jako v každé době našlo i hodně horlivců, kteří začali ostatní rybáře odsuzovat.

„Takového malého kapra si chcete nechat? Vždyť nemá ani padesát čísel! To MY bereme kapry až od sedmdesáti, ale jestli tady budou rybáři, jako vy, tak žádný kapr nestihne dorůst.“

Tvrdá slova často vystřídaly nadávky a konflikt byl na spadnutí. Pouštění velkých ryb nepřicházelo v úvahu a kapři začali během několika let z Rozkoše mizet. Pravda je, že klesala i úživnost nádrže. Začaly prudce stoupat stavy cejnů a bílých ryb. Velké štiky nahradili malí candáti.

Novomlýnská nádrž

Podobná situace se začátkem devadesátých let opakovala na novomlýnské nádrži. Opět přišel silný tlak horlivců, kteří od vody odnášeli jen ty největší kusy a ostře kritizovali ostatní rybáře, kteří by se spokojili s menším kapříkem.

Mezi tyto dva tábory však vstoupil třetí, nový směr – vyznavači metody Chyť a pusť. Většinou šlo o mladé rybáře, kteří začali pouštět úplně všechny kapry. Chytání převratnou metodou na boilie začalo slavit obrovské úspěchy. Nastupující kapitalismus se však začal projevovat i v rybařině. Začaly vznikat soukromé revíry (legální i nelegální) a s nimi i poptávka po kapitálních kaprech. Úlovky menších ryb našly velmi často uplatnění v gastronomii.

Kapitalismus vzkvétal a ryb ubývalo

Carp teamy se pustily do obyčejných rybářů, kteří zase na oplátku kritizovali chytání na boilie, protože taková metoda už nemá s normálním rybolovem nic společného. Vypadalo to na dlouhotrvající konflikt, ale čas nakonec většinu ran zahojil. Dnes už na vlasovou metodu chytají skoro všichni a voňavé kuličky boilie dokážou sežrat i malí cejni. Jen málokomu vadí posunutá dolní míra kapra na 40 cm.

Chyť a pusť

Pouštění ulovených ryb už není jenom výsadou několika jedinců. Moderní technika a dobrý zarybňovací plán zajišťují hojnost úlovků a čas od času pustí rybu každý. Díky horní míře K70 dorůstá v našich revírech nová populace trofejních šupináčů a svazové revíry možná budou brzy konkurovat soukromým revírům, pokud se s velkými rybami nebude kšeftovat, jak se to mnohdy děje.

Kdo chce lovit kapitální ryby, má poměrně velkou nabídku míst, kam za splněním snu vyrazit. Milovníci přívlače nemusejí čekat do prvního září, ale mohou bičovat vodu od poloviny června. Ostatní kolegové, lovící na rybičku, se na ně nezlobí a v klidu čekají na svoji zubatou.

Je jisté, že ideální situace nenastane nikdy a horlivců bude vždycky jako potěru. Pokud by se ale realizovalo například přání zakázat chytání na živé rybičky, ozvou se po čase další hlasy, které budou chtít zakázat i lov na umělé nástrahy a budou propagovat třeba pouhé fotografování ryb. Taková štika nebo pstruh ve výskoku by byla opravdová trofej a ryby nebudou trpět. Myslíte, že je to nemožné? Taky doufám, ale pro jistotu si velmi pečlivě naplánuji letošní sezonu.

Minulost i současnost má své horlivce. Většina rybářů je však normálních a váží si přírody a jejích darů. Nestydí se za to, že si nějakou rybu od vody občas odnesou. Indiáni taky zabíjeli zvířata. Lovili však jen pro vlastní potřebu a starý bizon byl posvátný. Pravdou je, že rudí bojovníci měli většinou jenom luky a šípy, kdežto my používáme nejmodernější rybářské zbraně.

Když si vzpomenu, jak jsem před dvaceti lety zdolával 115 cm dlouhého sumce s teleskopem Sona a třicítkou vlascem, musím se smát. Navijáček neznámé značky se málem zavařil. Dnes při záběru podobné ryby dotáhnu brzdu naplno a opřu se do pevného prutu vší silou. Pletená šňůra nedá rybě šanci. Sumík připaží a jede jak na tobogánu.

Tak ať vám koušou!