Jednou odpoledne jdu na procházku kolem vody. Jen tak se kouknout, jako to tam vypadá, zda najdu nějaké příjemné místečko na večerní lov. Potkávám rybáře. Slunce je vysoko na obloze, hladina tichá a nevypadá to, že by někdo něco chytil. Ze slušnosti každého rybáře pozdravím. Některý neodpoví, jiný pozdraví srdečně. Jeden starší pán se usmívá.
Text: Han Svatušková, foto: Pixabay
A tak se ptám: „Tak jak to dneska jde? Berou?“
Lišácky se usměje a pak vážně praví: „To máte tak, mladá paní. Já jsem u vody za krmiče a nahozeno mám jen tak, aby se neřeklo.“
Chci ho povzbudit: „No, ono to tak někdy je, že nic nechytnete a rybky jen krmíte…“
Stařík nesouhlasně zakroutí hlavou. „Ono je to totiž tak… Můj dědeček byl za války u letectva a měl na starosti likvidaci ponorek v Grónsku. Jednou dostal povel k zneškodnění jedné z nich. Rozkazu uposlechl a pálil to na dané místo v moři jako o život. Po přistání ho velitel povolal na pobřeží, aby se šel podívat, co zneškodnil. A tam ležela obrovská grónská velryba, takže tím masem nakrmili celý regiment. A od té doby má naše rodina na několik generací dopředu ryby vychytané a u vody vlastně jen krmíme.“
Rybář dokončil monolog a já koukám a přemýšlím, co na tom může být pravdy. Po chvilce mi došlo, že si ze mě stařík pěkně vystřelil. A já poslouchala s otevřenou pusou jako malé dítě! Nezlobila jsem se na něj. Určitě si nemá s kým popovídat, tak jsem mu posezení u vody zkrátila. Srdečně jsem se s ním rozloučila a okamžitě mi padlo na mysl, že tohle prostě napíšu.
Do obchodu s rybářskými potřebami chodím také často. Ať už jen tak, ze zvědavosti, nebo něco od rybářského náčiní potřebujeme. Blížím se k obchodu a přede mnou jde asi třicátník a vedle něj poskakuje klučina, možná prvňák.
Táta povídá: „Koukej, tady je rybářský obchod.“
„Tady bydlí rybáři?“
„Ne, tady si rybáři můžou koupit všechno, co potřebují, aby mohli ulovit rybu. Chceš se podívat dovnitř?“
Nemyslím si, že je tento tatínek rybář, protože to by syn už nějaké vědomosti o rybařině měl. Spíš mi to připadá, že se chce rybařině otec věnovat a chce k ní zlákat i syna. Jdu nenápadně za nimi. A i když je to neslušné, poslouchám dál.
„Tak jo, koukneme se a třeba si něco koupíme,“ říká klučina.
Vstoupí do obchodu, pozdraví a dívají se. Paní majitelka se ptá, jaké mají přání a otec přiznává, že se přišli jen kouknout. I já se s majitelkou pozdravím, trochu se známe. I já naznačím, že jsem tu dnes jen na kukačku.
„Tati, koukej, jaké tu mají krásné stoličky! Koupíš mi takovou? Ta by se mi hodila do pokojíčku. A ta síť! Do té bych mohl dávat hračky!“
„A nechceš se spíš podívat na prut?“
„Ani ne, já stejně ryby chytat neumím. Ale koukej na ten veliký batoh, tam by se mi vešlo hraček!“
O rybařinu ten klučík nemá nejmenší zájem, nejraději by si pořád hrál. Táta to vzdává a zve syna na zmrzlinu. Myslím, že chlapec si na tento obchod za pár dnů ani nevzpomene a otec se bude muset dát na rybaření sám. Koupila jsem nějaké červy, abych neodcházela s prázdnou a měla jsem v hlavě další téma na příspěvek do této rubriky.
Články vlastně vznikají snadno. Člověk chodí mezi rybáře i další lidi, povídá si s nimi, pozoruje dění, naslouchá. Někdy stačí nahodit téma a rázem slyším kupu historek. Je mi jasné, že čím je historka starší, tím je zajímavější, protože si většinou každý vypravěč něco přidá. A tak se může stát, že se z obyčejného kapra časem stane malá velryba.
Nejraději mám příběhy starých rybářů, kteří se s hrdostí hlásí k rybářskému cechu a o to víc nechápou vandalismus některých lidí a jejich neúctu k přírodě. Také manželky rybářů umí barvitě vyprávět, co všechno si užijí se svými drahými polovičkami a někdy získám i výborné rybí recepty. Důležité je taky chodit k vodě a pořádně se dívat. To člověk kolikrát uvidí věci, které pak prostě napsat musí.