Mezi nenápadné druhy ryb, které zajímají rybáře obyčejně jenom tehdy, když shání vhodnou nástrahu na lov dravých ryb, patří i hrouzci. Na pečené „grundle“, oblíbené labužníky ještě za první republiky, si snad už nevzpomene nikdo. Na rozdíl od rybářů mají s hrouzky ichtyologové letité patálie, které, jak se zdá, ještě neskončily.
Text: Jozef Másky, foto: autor
Už několik desetiletí se zoologové přeli o to, zda všichni naši hrouzci patří do jednoho rodu Gobio, který ustanovil ještě Linné, nebo je potřebné některé druhy zařadit do rodu Romanogobio. Zdá se, že se alespoň prozatím situace vyjasnila, a tak jediným naším zástupcem rodu Gobio je pouze hrouzek obecný (Gobio gobio).
Zbylé dva druhy patří do rodu Romanogobio – tedy jmenovitě hrouzek běloploutvý (Romanogobio albipinnatus) a hrouzek Kesslerův (R. kesslerii).
Je ale zapotřebí zdůraznit, že tyto názvoslovné problémy jsou až druhořadé. Primárním problémem, a platí to všeobecně, je otázka přežití jednotlivých druhů. V případě hrouzků se tento takříkajíc existenční problém týká posledně jmenovaného druhu. Hrouzek Kesslerův byl totiž na našem území poprvé nalezen až v roce 1950 v Bečvě.
Pak byl téměř půlstoletí nezvěstný. Znovuobjeven byl až v roce 1995 v této říčce u Přerova. V následujících letech byl náš nejvzácnější hrouzek zjištěn nejenom v Bečvě, ale i v samotné Moravě. V mělčích proudivých úsecích vyhledává dno s oblázky a kameny, tedy lokality charakteristické pro společenstvo typu Barbus-Chondrostoma.
Mohou za to povodně?
K nárůstu jeho populace určitě přispělo výrazné zlepšení kvality vody v obou recipientech, kladnou roli zřejmě sehrála i katastrofální povodeň v červenci 1997, která zbavila dno starých sedimentů, místy s nahromaděnými těžkými kovy a dalšími toxickými látkami. Podle Hanela a Luska (2005) dosahovala početnost tohoto hrouzka ve střední části Bečvy 100-300 ks.ha-1, v peřejnatém úseku na lokalitě Rybníky v optimálních podmínkách až 664 ks.ha-1, čemuž odpovídala biomasa 4,48 kg.ha-1. Na tuto povodeň, resp. i povodně v následujících letech, pozitivním způsobem zareagovaly i populace dalších rybích druhů.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že koncem 90. let minulého století výrazně vzrostla i početnost hrouzka běloploutvého nejenom v samotné Moravě, ale i v mrtvých ramenech, jejichž ichtyofaunou jsem se tehdy zabýval u města Skalica na Slovensku. Podobné výsledky mám i ze slovenské řeky Váh.
Povodně, které mají pro lidi ničivé důsledky, mnoha druhům ryb, resp. i celým vodním biocenózám prospívají
Místy byl tento subtilnější druh výrazně početnější než jeho robustnější příbuzný – hrouzek obecný, což odpovídá zjištěním z dolního toku Dyje a Moravy (poměr 7:1), nebo Rokytné (poměr 10:1). V optimálních podmínkách byla u hrouzka běloploutvého zjištěna maximální početnost 1721 ks.ha-1, resp. biomasa 5,4 kg.ha-1.
Trochu mě překvapilo, že místy patřil k dominantním druhům i v mrtvých ramenech, resp. i štěrkovnách se stojatou vodou. Protože si nevzpomínám, že by se zde hrouzek běloploutvý běžně chytal třeba před čtvrtstoletím, je pravděpodobné, že jeho populace v suboptimálních podmínkách postupně vymizí a obnoví se znovu až s extrémně velkou povodní. I na tomto příkladě je vidět, že povodně, které mají pro lidi ničivé důsledky, mnoha druhům ryb, resp. i celým vodním biocenózám prospívají.
Ale vraťme se opět k hrouzkům, především ke dvěma vzácnějším druhům z rodu Romanogobio. O výskytu hrouzka Kesslerova jsme si již řekli, v případě jeho příbuzného, hrouzka běloploutvého je situace podstatně lepší. Tento druh, preferující větší vodní toky s mírnějším proudem a obvykle i měkčím dnem, je v ČR znám především z jižní Moravy, konkrétně ze samotné Moravy až po Bečvu, ale i z Dyje, Kyjovky, Rokytné a Jihlavy. Z mapovaní tohoto druhu vyplývá, že byl zjištěn i ve třech mapovacích čtvercích v povodí Labe, jeho původnost zde ale není jednoznačná.
Ichtyologové zabývající se taxonomií hrouzků „oživili“ v roce 1934 Slastěnkem popsaný druh Romanogobio belingi, který byl považován jen za neplatné synonymum pro R. albipinnatus a začínají uvažovat o možnosti, že právě v povodí Labe se může vyskytovat R. belingi. V povodí Moravy, resp. i ve slovenských řekách by pak měl žít druh R. vladykovi a R. albipinnatus by se jak v ČR, tak i na Slovensku neměl vyskytovat. Uvidíme, jak bádaní pokročí. Zatím se ale vědecký název hrouzka běloploutvého nemění, podobně jako i název hrouzka Kesslerova, kterého možná po detailní revizi rodu Romanogobio v našich vodách nahradí druh R. banaticus.
Zranitelní a ohrožení
Z praktického hlediska toto „taxonomické žonglování“ nemá pro rybáře téměř žádný význam a rovněž ochranáře zajímá především to, že hrouzek běloploutvý patří i nadále mezi zranitelné druhy ryb a hrouzek Kesslerův je hodnocený dokonce jako kriticky ohrožený.
Přece bych ale na závěr chtěl upozornit nejhloubavější rybáře, že i když vynecháme genetické a molekulární analýzy našich hrouzků, i tak se můžeme při jejich determinaci pořádně zapotit. Podle běžně dostupné literatury, resp. i příspěvků uveřejněných v našem časopise, popřípadě na internetu, by nemělo správné určení jednotlivých druhủ představovat neřešitelný rébus.
Nemělo, ale může! Proč? Protože se hrouzci mezi sebou kříží a to se pak při jejich determinaci chytají za hlavu i specialisté. Jako příklad mohu uvést křížence hrouzka běloploutvého a hrouzka vousatého (na obrázku), kterého má ve své „sbírce“, tedy spíš v akváriu, Jaroslav Černý ze SAV v Bratislavě.
V České republice samozřejmě na tento typ bastarda nenarazíme, protože zde nežije druhý z možných rodičů, ale třeba nás může zmást kříženec hrouzka obecného s hrouzkem běloploutvým. I když problém kříženců vyloučíme, bylo by dobré, abychom ale právě tyto dva druhy rozlišovali a nepoužívali vzácnějšího hrouzka běloploutvého jako nástražní rybku při lovu dravců.
Diskuze k článku (0)