Text: Jozef Májsky, foto: autor
Osud těchto rybích hostů, zvaných i nezvaných, byl různý. Naštěstí jen malé procento z nich se u nás cítilo jako doma a zůstali, na mnohé si dnes už nikdo ani nevzpomene.
Vítaní a nevítaní
Je celkem přirozené, že šanci přežít v našich vodách neměly druhy přivezené pouze k experimentálním účelům, třeba někteří teplomilní tlamouni. Podobně jako příležitostně vypouštěné akvarijní ryby, které občas chytí rybáři na udici, by v podstatě ani tyto exotické druhy neměly být uváděny jako introdukované druhy. Nedokáží totiž přežít naší zimu, nemluvě již o delším období. Na středoevropské podnebí se tedy nedokázaly aklimatizovat.
Některé introdukované druhy se u nás sice aklimatizovaly, ale zatím se přirozeným způsobem v našich vodách nerozmnožují. Jiné se naopak rozmnožují spontánně, jejich aklimatizace tedy dospěla až k naturalizaci.
Mezi druhy ryb, které v našich revírech vítáme, patří především dva druhy severoamerických salmonidů – pstruh duhový a siven americký. I když první z nich má hlavní význam jako ryba chovaná pro konzumní účely, spolu se sivenem jejich násady výrazným způsobem zvyšují atraktivitu mnoha rybářských revírů.
Nedá se to už ale říct o síhu maréně a síhu peleďovi, resp. jejich křížencích, které rybář na udici uloví pouze náhodně. Mezi druhy, u kterých zatím proběhla jenom aklimatizace, patří i tři druhy býložravých ryb – amur bílý, tolstolobik bílý a tolstolobik (dříve tolstolobec) pestrý. Na lov prvního z nich se někteří rybáři specializují, zatímco další dva druhy, živící se především planktonem, se chytí prakticky pouze tehdy, když jsou podseknuti.
Zabydlení
Na rozdíl od těchto druhů, jejichž výskyt je v našich vodách závislý na aktivitách člověka (chov, umělá reprodukce, vysazování násad), dospěla nechtěná introdukce některých nepůvodních druhů k naturalizaci.
Jedná se o druhy ryb, které se do našich vod dostaly jako příměs dovážených násad. A tak s násadami kapra z někdejší Jugoslávie byla v roce 1929 dovezena slunečnice pestrá a s násadami rostlinožravých ryb z Maďarska po roce 1980 střevlička východní.
Zřejmě nejnovějším naturalizovaným druhem, introdukovaným po roce 2000 s násadou kapra z Chorvatska, je sumeček černý, příbuzný sumečka amerického, který byl do našich vod introdukován podstatně dříve. Jak sumeček americký, tak nepůvodní koljuška tříostná dnes žijí jen v několika lokalitách a nemají tendenci se šířit.
Na rozdíl od výše zmíněných druhů naši ichtyofaunu obohatily a obohacují i druhy, které k nám pronikly spontánně. Podobně, jako některé z introdukovaných druhů ryb (střevlička východní), jsou i tito imigranti považováni za invazivní nepůvodní druhy, tedy druhy, které mají negativní vliv na původní vodní společenstva.
Především to platí o karasovi stříbřitém, konkurentovi řady kaprovitých druhů ryb. V rybnících spotřebuje kvantum krmiva určeného kaprům, rovněž mnoha kaprovitým druhům škodí jako sexuální parazit a zřejmě má velký podíl i na vymizení karase obecného, místy i lína z mnoha lokalit.
Karas stříbřitý mohl spontánně proniknout z Dunaje pouze do povodí Moravy, na ostatní území se dostal s násadami kapra nebo dokonce záměrně pro zpestření rybích obsádek.
Do Moravy a Dyje stejnou cestou pronikla i nenápadná hlavačka mramorovaná, kterou rybáři poprvé chytili v roce 1994 v nádrži Mušov. Na rozdíl od karase stříbřitého se nepředpokládá, že by mohla mít zásadní negativní vliv na původní biodiverzitu ichtyofauny.
Totéž zatím platí i o nových druzích hlaváčů, kteří začali pronikat proti toku Dunaje. Z nich se v Moravě a Dyji zatím objevil hlaváč černoústý (2008–2009), na Slovensku žijí i další druhy hlaváčů a rovněž velice agresivní hlavačkovec amurský, který byl do Evropy zavlečený z Dálného východu. Je zřejmě jenom otázkou času, kdy rozšíří řady našich nepůvodních druhů ryb.
Kapr také nebyl náš
Kdybychom komplexně zhodnotili význam introdukcí pro naši ichtyofaunu, určitě by negativa vysoce převládla nad pozitivy. Je třeba ale ještě připomenout, že negativní dopad mohou mít na genofond jednotlivých domácích druhů ryb i jejich přenosy z povodí do povodí, které označujeme jako translokace.
Asi nás už ani nenapadne, že i náš nejmilejší druh – kapr –, byl z povodí Dunaje uměle vysazen do povodí Labe, Vltavy i Odry. Později byl obdobný přesun proveden s candátem a celkem nedávno, od 60. let minulého století, byla úspěšně translokována i ostroretka stěhovavá, která se původně vyskytovala v povodí Moravy a Odry. Tyto translokace považuje většina z rybářů a snad i ichtyologů jako smysluplné.
Z hlediska zachování genofondu lokálních populací jsou za velice nevhodné považovány translokace pstruha obecného z povodí do povodí. Platí to především pro přenos ryb z toků patřících do úmoří Černého a Baltského moře a na druhé straně většiny recipientů tekoucích do Severního moře.
Na vhodný genofond u ryb je nutno dbát i v tom případě, když se snažíme o navrácení – repatriaci – některého druhu do lokality, z níž z různých důvodů vymizel. V posledních letech je to například medializovaný návrat lososa obecného do přítoků Labe.
Diskuze k článku (0)