Ženy a ryby

Jsou ženské, jejichž chlapi před nimi utíkají k vodě a říkají si, že když je taková, ať se nediví. Aspoň nemusí mít výčitky, že jdou zase na ryby. Jsou další žínky – a tuším, že takových je většina – které mají pro koníčka svého tichého blázna pochopení.

text: Zdeněk Procházka

Proto, když horší polovičky odcházejí za svými šupinatými přítelkyněmi, si mohou říkat, ještěže je ta moje taková a dopřeje mi to. Už konečně budu muset spravit ten kapající kohoutek, zrýt záhon, či jet na dovolenou do Turecka.

Hned v úvodu jedna krátká, ale důležitá vsuvka, určená hlavně čerstvým manželkám či partnerkám, pokud zabloudí na tyto stránky… Možná vám ten váš chlap v poblouznění slíbil kdeco a třeba i to, že se vzdá ryb a bude pořád s vámi.

Ale pozor! Láska k vodě, rybám, rybaření a všemu, co s tím souvisí, je zaťatá velmi hluboko. Je to vášeň, pro někoho hlavní životní náplň, v každém případě závislost, čili chorobný stav. Někdy se mi zdá, že je to snad dané geneticky.

Odříznout se od ní úplně určitě nejde, možná ji jen dočasně omezit. Ale pak budou podle letory toho kterého rybáře přicházet stresy, deprese, mluvení ze spaní, fyzické bolesti a tajuplné nemoci, od kterých nepomůžou doktoři, ale jen prut v ruce a božský klid nad vodní hladinou.

Proto by každá rozumná žena nikdy neměla stavět tuto záležitost do známého dilematu – buď já anebo… Pokud to dělá, není rozumná, protože soudný člověk by se těžko vystavoval riziku téměř jisté prohry.

Pravověrné rybářky

Pak jsou ještě ženy pravověrné rybářky. Většinou nemají zapotřebí vyprávět neuvěřitelné rybářské historky, rozhazovat při líčení svého úlovku v hospodě ruce tak, že srazí z pípy hospodskému jeho šnyt.

Určitě neumějí tak dobře plivat a taky to mají na rybách trochu komplikovanější při čurání. Jenže pokud jde o ryby, znalosti o nich, rybářskou techniku a nakonec i výsledky, strčí mnohdy kdejakého z pánů do kapsy.

Ostatně, chlapi, ruku na srdce – když vám pěkná mladá holka předvádí, jak to umí třeba s mušákem, je to pokoukání lepší než na krasavce ledňáčka.

Doprovodná flotila

Je tu i další skupina žen, které říkám doprovodná flotila. Ta má samozřejmě mnoho podob. Některé ženy si u vody čtou, luští křížovky, opalují se. Jiné pozorují přírodu či si jen užívají čerstvého vzduchu a pozdě večer odcházejí s tím svým spokojené, že si užily pěkný společný den.

Jiné zase chystají svačinku, připravují večerní opékání buřtů, hlídají, aby termobox s pivem či jinými nápoji byl vždycky skrytý před postupujícím sluncem.

A ty další se aktivně zúčastní rybolovu, sedí u „svého“ prutu či pokoušejí štěstí na plavanou, ale jejich kladný vztah k rybařině nikdy nepřekročí tu pomyslnou hranici, že by se z toho stal koníček. A u této kategorie se chci trochu zastavit, protože jsem vypozoroval – aspoň u nás v Norsku – jistou zákonitost.

Rybářky-nerybářky

Těmto žínkám dají jejich chlapi do ruky samozřejmě horší cajk, protože svého nového mazlíčka, kterého za bezesných nocí vybírali na internetu či nesčíslněkrát osahávali v rybářské prodejně, jim přece nesvěří.

Ženské vezmou, co na ně zbylo, netouží chlubit se novým nádobíčkem, stejně jako nevedou silácké rybářské řeči. Netváří se jako mistři světa, kteří všechno znají – jen prostě chytají. Mnou vypozorovaná zákonitost je taková, že v naprosté většině případů to svým partnerům, jak se říká, nandají.

Zpočátku to vypadalo jako náhoda, ale po dvou letech to vypadá na pravidlo s několika výjimkami. Mohl bych to doložit desítkami konkrétních příkladů – a dokládají to určitě i fotografie – ale snad jeden za všechny…

Příklad za všechny

Dva manželské páry přijely do Norska poprvé. Chlapi se při konzultacích jak a na co chytat tajně svěřili, kolik je stálo jejich nové nádobíčko a nejrůznější nástrahy, protože před manželkami je lepší o tom pomlčet.

Ty dostaly do rukou výbavu, kterou by pravověrný rybář vůbec nebral s sebou… Klasický teleskop z dutého laminátu s podivným navijákem, které se prodávají v tržnicích v kompletu tak za čtyři stovky.

Na tom silný vlasec podivného původu a neurčitého stáří, na konci otřískanou jigovou hlavičku s gumou, která už to nejlepší měla za sebou. No a holka, hoď to nějak do vody, my už chceme chytat. Jenže výsledek byl takový, že už první den ženské na počet chycených ryb jasně zvítězily.

Svoji převahu, trvající až do konce pobytu, jedna z nich korunovala skoro třináctikilovou treskou obecnou, 115 cm dlouhou. Zdolala ji i s tím vercajkem mistrovsky s přehledem starého rutinéra.

Druhá den nato přivezla kromě jiného tresku tmavou, které chyběly do metru jen tři čísla. Tvářila se trochu smutně. Postěžovala si, že taky chtěla chytit metrovku. Až ji další rybáři museli utěšovat, že je to nádherná ryba, že někteří z nich ani za několik let takovou v Norsku nechytili a že ze sportovního hlediska je taková treska tmavá, chycená na přívlač, stejně hodnotná, jako o kus větší treska obecná.

No a s jinými osobami a obsazením, ale v podobném duchu, se to děje tak často, že už to není náhoda. Pánové to berou různě. Někteří si mazaně uvědomují, že snad bude snazší prosadit příští rybářskou výpravu. Jiní mají upřímnou radost. Další si mumlají pod vousy známé pořekadlo o sedlákovi a bramborách.

Další s úsměvem snášejí jízlivé poznámky žen typu – „tak se taky snaž, ať něco chytíš“, či – „když nechytáš, tak aspoň přines flašku, ať tady můžu ten rekord s dalšími chlapy oslavit“. Jiným se usadí ve tváři zadumaný výraz, když marně přemýšlejí, jak tu svoji přechytat, aby se už přestala vytahovat.

A jiní pánové postupně ztrácejí výřečnost, mají skelný pohled a s čím větším úsilím chytají, mění nástrahy i techniky lovu, tím méně se jim daří – protože ztratili víru.

Proč to tak je, nevím. Možná nejlepší recept je dobře se dívat, co ženy dělají jinak, zapomenout na dlouholetou praxi, která může sklouznout do stereotypu, zkrátka se od nich učit. A taky jim to přát a radovat se s nimi, protože sdílená radost je radost dvojnásobná. A to nejen v rybařině.