Text: Mirek Brát, foto: autor
A jsou tam vůbec záchranné vesty a prášky na mořskou nemoc? A světlice a vysílačka? To všechno se vám může honit hlavou, když někomu večer nad kalíškem vodky slíbíte, že s ním ráno pojedete na rybalku na Černé moře!
Vodka chybí
Rybářské náčiní stěhujeme z auta do člunu. Oproti ustálené představě o ruské rybalce nikde žádná láhev s ohnivou vodou. Nevím, pokolikáté takhle Saša vyráží na ryby, ale podle nadšených pohybů se mi zdá, že je to dnes poprvé. Záviděníhodná dávka energie, říkám si, když se naše mátožné postavy naloďují. Ručkujeme po obvodu vedle zakotvených lodí. Saša chvíli pomáhá ještě veslem, ale už je čas probudit ze spaní i lodní motor. Všude je klid a navzdory mé obavě o ranním rybaření v chladném povětří – i teplo.
„Hm, nejsou tady žádní delfíni. Žádný delfín, to znamená, že tady nejsou žádné ryby,“ vysvětluje Saša a vypráví, jak ho jednou při rybalce vyprovázelo stádo 30-40 delfínů. Motor si odevzdaně pokašlává a lodní šroub nás tlačí zvlněnou hladinou podél pobřeží. Saša je Rus žijící na Ukrajině. Jeho rodiče se k moři přistěhovali z vnitrozemské Voroněže. Možná i proto si civilním povoláním řidič moře tolik zamiloval. Popisuje nám historii každého útesu, který míjíme; má příběh pro každou pláž.
„Podívejte, ta velká skála se jmenuje Spící bohyně. Cože, že tam žádnou bohyni nevidíte? Vždyť tam je hlava, nos!“ Saša kroutí hlavou nad ospalou posádkou a rozhodne se rozhýbat nás slíbeným rybařením. A během chvíle už taháme jednu černomořskou tresku za druhou. Náš kapitán však stále není spokojen.
Zázrak přírody
„Dneska budou ryby hluboko. Musíme jinam,“ zavelí. Trochu ho podezírám, že další přesun se koná proto, aby mohl tento patriot představit další přírodní krásy a legendy. Ukazuje nám místo, kde se míchá sladká voda z pramene s vodou mořskou. Koupel v takovém místě je prý moc zdravá.
Loni měl na bytě americký manželský pár, který nemohl počít dítě. Na rybalce se na tom zázračném místě vykoupali a potom mu přišel z Ameriky lístek oznamující brzkou radostnou událost.
My ale zbaběle koupání odmítáme rozhodnuti udělat Sašovi radost alespoň tím, že vylovíme z Černého moře všechny místní tresky. A tak rybalka úspěšně pokračuje. Člun se co chvíli zhoupne na větší vlně. Jsme blízko u břehu, ze kterého nás opatrně sledují krabi. I nějaká ta medúza či žebernatka se vydá z hlubin nahoru podívat se, kdo se tady pilně činí.
Na nákup plavmo!
Z rozjímání o mořské idyle mě vyruší něco nepatřičného, co do vln nepasuje. Někdo tam plave! Ale odkud a kam? Nejbližší osídlení kilometry daleko. Trosečník? Na rozdíl od nás Saša zachovává klid a veselou mysl: „Ne, nebojte, ona jen plave s nákupem.“ A skutečně, po přiblížení se z neznámého jevu vyklube normální plavkyně, která si na nafukovacím polštářku před sebou chrání tašku s nákupem.
„Je to zvláštní skupina turistů. Postaví si stany na téměř nepřístupných místech pobřeží, kam se nedá dojít pěšky. A v těch stanech se po celé léto střídají pravidelné turnusy. Lodí vás tam přivezou, ale potom se o všechno další musíte starat sami. Jedí slávky nebo rapany, které si najdou pod vodou a na útesech. Chytají ryby. Vodu si tam mohou nechat dovézt, ale když chcete do města pro nákup, musíte si tam doplavat,“ vysvětluje. A skutečně, za chvíli jsme na dohled malých barevných stanů schoulených pod vysokou skalní stěnou, ukotvených na těch nejnemožnějších místech mezi borovicemi.
„To je teda něco,“ doplním pro Sašu rusky projevený úžas i o jasné gesto uznání.
„To je. Tahle borovice je zdejším endemickým druhem. Neroste nikde jinde. Nádherný strom!“
Saša už dávno nechal plavkyni mořským vlnám, dobrodružné táborníky jejich problémům se zatloukáním kolíků do vápence a rozšířil výklad o zdejším pobřeží i o přírodopisné kapitoly. A ty krásné borovice zavoněly až k nám na člun.
Čela vln mířila k pobřeží jako nekonečná armáda. Nakonec se objevily i hřbety delfínů. Přece jenom nějaké ryby objevily. Stejně jako my. Vraceli jsme se zpátky do přístavu a mně už vůbec nebylo líto, že jsem dnes kvůli černomořské rybalce vstával v pět hodin ráno.
Diskuze k článku (0)