Je půlka května. Probouzím se a zvoní mi telefon. Volá mi kamarád rybář Pavel Straka, dlouholetý průvodce na španělské řece Ebro, možná pro mě bude mít dobré zprávy, říkám si. Zvedám telefon s velkým očekáváním. „Ahoj Helí, nechceš k nám na Ebro? Uvolnilo se u nás místo v kempu,” sděluje mi nabídku, na kterou se nedá říct ne.

text: Helena Dobešová

Domlouváme se už dlouhá léta, že k nim na Ebro dojedu, ale sehnat v jejich kempu volný termín není snadné. „Takže by to konečně dopadlo? Kdy se jede, Pavlíku?” odpovídám a tajně doufám, že budu mít volno.

„Počítej týdenní výlet, 11. června tě čekáme na letišti v Barceloně. Ok?” Nahlížím do pracovního kalendáře a ani nedýchám. Mám toho naplánovaného hodně, ale nic samozřejmě není důležitější než rybaření (pokud tohle čte můj šéf, srdečně zdravím). Dokonce mi ani nevadí, že budu chybět na největší domácí rybářský svátek – zahájení dravců.

„Pavlíku, večer kupuju letenky a čekejte mě tam!”

A tak se, stejně jako další rybáři a rybářky z České republiky, Slovenska, Polska, Německa a dalších zemí, i já se vydávám vstříc dalším dobrodružstvím, která se budou odehrávat v rybářském ráji ve Španělsku.

Na letiště bez rybářského náčiní

Pojedu na jih už asi poosmé, ale tentokrát sama na vlastní pěst. Vím už, do čeho jdu, takže se ničeho nebojím. Léta jsem jezdila s partou, ale ti tak narychlo odjet nemůžou a v kempu už mají stejně místo jen pro jednoho. To jsou přesně ty rybářské cesty toulavé. Ty, o kterých jsem snila! pomyslím si.

sumec
foto: Pavel Straka

Řeka Ebro (nebo jak ji říkají Španělé Río Ebro) láká každý rok tisíce rybářů na své rybí poklady. Ale přestože se jich sem každý rok vydává mnoho, díky obrovské rozloze Ebra tu o rybáře skoro nezavadíte. Na řece si můžete vychutnat božský klid.

Konečně se blíží termín mého odletu. Beru si s sebou pouze několik věcí. Jedu na rybařinu s průvodcem, proto si rybářské náčiní balit nemusím. Poletím tedy pouze s příručním batohem. Nemusím tak odbavovat těžké zavazadlo s rybářským náčiním a strachovat se, že se mi během cesty zlámou špičky prutů. Nemusím ani odbavovat žádné páchnoucí zavazadlo plné rybích dobrot.

Pokud se do Španělska vydáváte letecky, ráno nastoupíte do letadla a odpoledne už máte nahozené pruty. Letadlo létá buď do Barcelony, nebo do Zaragozy. V obou případech se na Ebro dostanete velice elegantně; dopravit se na místo je brnkačka. Buď vlakem do Caspe nebo pro vás může přijet někdo z kempu, pokud si auto sami nepronajmete.

Můj dům je tvůj dům

Možná se to nezdá, ale rybařina na Ebru je jiná než u nás. A to i přesto, že tam chytáte podobné rybí druhy. Voda je v každém ročním období teplejší než v České republice, takže pokud je září a vytáhnete nástrahy, na které u nás v září zaručeně chytnete candáta, zde to fungovat nemusí.

ebro
foto: Helena Dobešová

Voda je také jiná. I když je venku extrémní vedro, řeka skoro vůbec „nekvete“. Bývá křišťálová, samozřejmě pokud den před tím třeba nepršelo. Pohled na tu mohutnou řeku se nikdy neomrzí. Vždy kopíruje oblohu. Když je zataženo, bývá na pohled šedá až bílá. Pokud je obloha jako zrcadlo, voda je modrozelená, skoro jak mořská.

S rybařinou u nás se tohle nedá srovnávat. Je to jak nebe a dudy. Připadáte si, jako kdybyste chytali sladkovodní monstra na širém moři. Potkáte zde sumce, candáty, kapry, black basse (okounky), okouny a když pominu bílou rybu, skoro žádný další rybí druh tu nežije. Například štiky tu kdysi bývaly, ale několik let po vysazení sumců byly z této lokality skoro úplně vytlačeny.

Když konečně přijíždím do kempu, od první chvíle se tu cítím jako u rybáře doma. Nejen že vás tu vítají s otevřenou náručí a s úsměvem od ucha k uchu, ale chovají se k vám, jako kdybyste domů opravdu přijeli. Španělé pro to mají výraz: „Mi casa tu casa,“ což se dá přeložit jako „Můj dům je tvůj dům“. Pavel mě samozřejmě vítá svým klasickým „Vítaj, súsede!“ Připadám si tak jako u nás doma na Moravě.

Když se po kempu projdete, ze všech stran na vás rybařina dýchne. Připravené lodě na vodě, všude opřené pruty (ale ne dva, rovnou desítky), v garáži pověšené prsačky a bellyboaty a asi milion různých nástrah v krabičkách seřazených nad sebou. Tak tohle se mi zamlouvá a nemůžu se dočkat, až přijde ráno a vyrazíme.

sumec
foto: Pavel Straka

Pokud jste akční a rybařinu si chcete opravdu užít, čas trávíte převážně na lodi, objíždíte zátoky a prozkoumáváte dno echolotem. Jak se říká – jdete rybě naproti. A že jich tu žije hojně! Žádný rok, co jsme tu s partou byli, jsme se nenudili. Řeka nám vždy nějaký ten poklad ukázala. Vždy to stálo za to.

A tento rok bude pro mě opět nový. Nové místo, kde jsem ještě nerybařila, a týden strávím s průvodcem, který bude správně dirigovat každý můj pohyb a učit mě, jak na ty bestie vyzrát ještě lépe. A kdo ví, třeba padne nějaký ten osobní rekord (to jsem ovšem ještě netušila, že ty osobní rekordy padnou rovnou tři).

Za ta léta, co na Ebro jezdím, jsem zde dole zažila mnoho zážitků, a nejen rybářských. Od krásných po děsivé, až neuvěřitelné. Vždy jsme si společně sedli nad mapy a načrtli velké příběhy. Toto místo si o životní zážitky říká. Několik jich tedy přidávám do vínku, třeba vás některý z příběhů naší výpravy přesvědčí, že zdejší vody jsou skutečným rybářským královstvím na zemi a stojí za to sem vyrazit za životním dobrodružstvím.

Jak proběhl první lov na Ebru? Co je to klub „dvoumetrovek“? Kdy rybáři lžou? Kolik měřil největší ulovený sumec?

Nové číslo časopisu Rybářství je v prodeji od začátku září.

Objednat si ho od 1. září můžete také v našem e-shopu.

Pokud ještě nemáte předplatné časopisu Rybářství, můžete si ho zařídit zde.