Za candáty na přehrady

Velké přehradní nádrže jsou krásné vody skrývající spoustu překvapení, která my rybáři odhalujeme jen z velmi malé části a vzácně. Když se ocitnete na břehu velké vody a zahledíte se na hladinu, můžete se jen domýšlet, co všechno se pod ní skrývá.

text: Milan Tychler

Kolikpak je tam asi velikých kaprů, obrovských sumců anebo tajemných candátů? A kde právě jsou? Mám nahodit tam, anebo raději támhle?

Lov na velkých vodách může být hodně náročný, ale dnešní moderní technologie nám dovolují nahlédnout pod hladinu mnohem snadněji než dřív. Bohužel. Z krásných vod se kvůli echolotům ztrácí tajemno a spolu s ním i spousta ryb, které by se jinak mohly stát legendami vody, protože mnoho „rybářů“ používá tuhle vymoženost jen k plenění našich vod. Nikdy nebylo snadnější najít na rozlehlé vodě překážku nebo místo, kde se zdržují ryby a pak je vylovit.

Z takových slov by se dalo soudit, že jsem odpůrce těchto novot, ale není to tak. A všichni rybáři nejsou stejní. To jen současná pravidla těmto lidem umožňují drancování našich vod naprosto legálně. Přitom stačí jen říci – jedna dravá ryba týdně a dost! Ale nechme toho a pojďme na ryby.

Candát je, vždycky byl a bude pro rybáře velké lákadlo. Důvod? Je to ryba moc hezká, ale hlavně má chutné maso, a to je ten důvod největší. Nesouhlasíte? Myslíte, že by byl o candáta zájem, kdyby měl maso třeba jako tloušť a bylo prošpikováno spoustou svalových kůstek? To asi ne, protože candát není ani nijak zvláštní bojovník, takže věc je jasná.

I já si občas candáta jako jednu z mála ryb v roce vezmu. Bývají to tak dvě, tři ryby do roka a obvykle mají něco mezi pětapadesáti a pětašedesáti centimetry. Ostatní candáti jsou pro mě tabu. Ale víte, co mě láká a baví na lovu candátů nejvíce? Ta pohoda a klid ve člunu, když je na přehradě lovím.

Jízd „cik cak“ se neúčastním

Vyrážím za úsvitu, ale ani zdaleka nejsem sám. Spolu se mnou vyplouvá na vodu celá flotila člunů a všechny jsou přímo přeplněny rybáři a rybářským náčiním. Jsou tu, soudě podle registračních značek na autech na parkovišti, lidé snad ze všech koutů republiky. To je tedy něco! Když tu přehrada nebyla a tekla tu jen podhorská říčka, nikdo z těchto lidí ani nevěděl, že existuje.

Počasí nebylo po celý týden nic moc, a i teď se slunce ještě schovává v mlžných peřinách, ale předpověď na dnešek slibuje celkem hezký den. Počítám, že okolo desáté, jedenácté už bude příjemně a jasno. Lodě se rozjíždí do všech koutů přehrady. Většina lodí je opatřena echolotem a ty míří rovnou na „osvědčené fleky“.

Ty skromněji vybavené se motají tak všelijak od ničeho k ničemu a rybáři to zkouší. Časem se dá vypozorovat, že lodě bez sonarů sledují ty vybavené a také se snaží těžit z míst, kde zůstávají stát. Já se těchto „cik cak“ jízd nehodlám účastnit.

Voda je na tuhle dobu kupodivu dost vysoko a můj plán je následující: budu se držet u břehu a na místech, kde dno prudce padá okolo skal dolů, to budu zkoušet. Mohu si to dovolit, protože břehy už jsou skoro prázdné. Kaprařská sezona prakticky skončila a na strmých skaliscích a kamenitých srázech tak jako tak nikdo nesedí. Zima se blíží.

Ryba musí vyrovnat tlak

Na nejnižší rychlost svého elektromotoru se sunu podél břehu. Míjím přístav, který už všichni opustili a přejíždím nad betonovým sjezdem, kde se do vody spouští lodě. Dříve tudy vedla silnice. Pokračuji jen kousek dál a jsem u srázu, kde leží pod hladinou vyvrácená borovice. Kmen je na břehu a koruna končí za současného stavu vody někde v šesti metrech. Ale dno se tady svažuje až do osmi.

Najedu si tak, aby příď mého člunu byla někde v místech, kde vázka končí a pomocí jigové hlavičky a gumy začnu oťukávat dno. To je v těchto místech tvrdé, skalnaté. Jasně cítím každé ťuknutí i vrnění ocásku, když zvedám nástrahu nahoru.

Tento vertikální lov může vypadat na první pohled trochu nudný, ale mě baví. Svižný prut s tužší špičkou a pletenka jsou jako tykadlo mé prodloužené ruky, která ohmatává dno a v hlavě se mi pak vytváří obraz toho, jako to tam dole vypadá. Někdy jsem do toho ponořený tak, že mě záběr poleká. No a záběr candáta to je prostě bác! A je to.

Špička prutu, který držím vodorovně s hladinou se ohne k vodě a brzda navijáku krátce cvrkne. Přidržím cívku prstem a „potěžkám“ zaseknutou rybu. Nebude velká. Zřejmě bych ji mohl vytáhnout rychle nahoru k sobě, ale není kam spěchat a už vůbec ne u ryb, které taháte k hladině z hloubky.

Zdolávaná ryba musí dostat čas k tomu, aby mohla vyrovnat tlak a nedošlo k jejímu poškození. Nechávám candáta kroužit pod člunem a pomalu ho zvedám, až zašplouchá na hladině. Není tak malý, jak jsem si myslel. Ale není ani tak velký, abych si ho vzal. Opatrně ho pouštím zpět a znovu si najíždím do správné pozice. Jak se rozednívá, začíná maličko pofukovat a člun mírně driftuje.

Kontroluji nástrahu. Candát sice nemá zuby jako štika, ale i tak dovede hlavně ocásky měkkých nástrah pořádně pocuchat. Tahle je v pořádku, a tak mohu pokračovat. Gumy světlých odstínů používám při lovu candátů z lodi na vertikál ze všeho nejraději. Mám rád štíhlejší tvary s dobře pracujícími ocásky. Je to taková klasika, ale podle mého názoru ze všech nejúčinnější a také nejjednodušší. Lov s gumou zvládne i úplný začátečník a jak už jsem říkal, tomuto lovu skutečně dokážete propadnout.

Nejdůležitější ze všeho je naučit se používat vhodnou velikost, respektive hmotnost jigové hlavičky vzhledem k hloubce, ve které chcete lovit a nesmíte se bát to celé změnit, pokud záběry nepřichází. Candáti totiž někdy preferují nástrahu, která jen tak lehce plandá, vlaje a chvěje se, což vyžaduje malé zatížení a jindy musíte do dna opravdu bouchat, aby přišel záběr.

Je nepřeberné množství způsobů jak „vodit“ gumy a o žádném z nich se nedá říci, že by to byl ten jediný správný. Candáti jsou stejní jako všechny ostatní ryby a občas se rádi nechají přemlouvat. Nejednou vám změna ve vedení nástrahy zcela změní už celkem beznadějný den.

Candáti jsou tam, kde je jejich kořist

Další záběr od překážky už nepřichází, a tak si zase popojedu. Mám namířeno ke skalnímu sesuvu. Projíždím nad celkem fádním dnem. Kdysi tu byla louka a dvě zvýšené meze. Ani teď tu není víc než čtyři metry hluboko, ale uslyšel jsem, jak se kousek za mnou asi pět metrů od břehu rozlétly rybky. Když se ohlédnu, hladina už se uklidňuje.

Sáhnu po druhém prutu s wobblerem. Je to model, který se dokáže potopit hodně hluboko, ale tady se o něj nebojím. Dno je tu čisté. Přirazím víc ke břehu a vedu nástrahu pomalu kolem něj. Hned druhý hod je úspěšný. Ryba se docela brání a já hádám nějakou tu štiku. Ale je to omyl! Nástrahu sebral candát!

Také není velký a popravdě řečeno jsem čekal něco jiného. Ale pokud si myslíte, že se candáti na takových místech nezdržují, není tomu tak. Candát je všude tam, kde je jeho potrava a jak se zdá, na tomto místě jsou drobné rybky. A proto i candáti. Chytím jich během chvíle pět, ale protože jsou to jen opravdu malé ryby, budu raději pokračovat dál. Posledním hodem sice chytím jednoho lepšího, ale kvůli němu tu nejsem.

Zastavím u prudkého břehu plného kamení. Kus této stráně je i pod hladinou. Je to tu samý šutr, ale to mají candáti rádi. Teď je na řadě zase guma. Tančím s ní u dna, jak nejlépe umím, ale ryby to buď nezajímá, anebo tu nejsou. Dobrá, zkusím to jinak. Odrazím dál od břehu, zakotvím a nahazuji tak, že vedu gumu drobnými přískoky po dně od břehu směrem do hloubky.

Už bych to byl skoro vzdal, protože tři gumy zůstaly na dně a čtvrtou jsem vyprostil stěží, ale když přišla ta rána do prutu, věděl jsem hned, že jsem tu správně. Trvá sice hodinu, než chytím dva kousky lehce pod šedesát centimetrů, ale rozhodně to nebyl ztracený čas. Do oběda už kromě několika okounů a malé štičky záběr nemám, ale i tak počítám tento den k úspěšným i proto, že jsem všechny ryby chytil na pár metrech u břehu, nesjezdil kvůli tomu hromadu kilometrů po vodě a šlo to i bez echolotu…

Když se voda ještě víc vyčistí, rád chytám na větší streamery. Technika je hodně podobná jako při lovu s gumami a fajn je to, že když použiju menší velikosti, daří se mi chytat i slušnější okouny, kterých už je také jak šafránu.