Není to dlouho, kdy jsem se přestěhoval poblíž jedné nejmenované malé řeky. Labe, které je pro mě srdeční lokalitou, také nemám daleko. Jenže tato podstatně menší řeka mě očarovala na první pohled. Svým klidem i přírodou.

Text: Radek Pěnkava foto: autor

Řeku jsem vnímal jako výzvu. Lákala mě tajemství, která přede mnou hladina ukrývá. Každý den od přistěhování do těchto končin jsem chodil se svým pejskem Pančem několikrát denně podél řeky a měl jsem problém nezakopnout, protože odlepit oči od tajemné hladiny mnou neprobádané vody bylo velmi těžké.

Informace jsem začal sbírat hned od prvních procházek a to nejen svým pohledem a instinktem lovce, ale i od místních rybářů, kteří zde loví už desítky let. Nejsou to kapraři, ale tradiční rybáři, kteří loví mnohými i obecně pozapomenutými způsoby, jako je lov na houpačku, hezky na brčko pod nohama. Avšak jejich informace by leckoho z kaprařů odradily.

Často jsem totiž slyšel odpovědi typu: „Tady jsou jen tloušti, malí okouni a kapři v délce nejvýše do padesáti čísel.“

Věřím, že hodně lidí by podobné recenze místních klasiků spíše odradily. Já to ovšem vnímal jako další díl výzvy a bral to tak, že i s těmito informacemi se dá nějak naložit.

Nerad chytám „naslepo“

Nerad lovím v neprobádané vodě. A tak mi většinou trvá několik dní, než někde u nového revíru zasednu s pruty. Do skládačky mi chybělo ještě dost dílů, které už však pouhým pozorováním hladiny a klábosením s domorodci nezískám.

Přišel čas vyrazit s prutem a prozkoumat dno. Samozřejmě je možnost sednout do člunu, zapnout sonar a zkoumat, zkoumat a zkoumat. Rozhodně se této možnosti nevyhýbám, ale tady jsem zvolil metodu, která je mi přeci jen o něco bližší a dokáže podat také spousty užitečných informací o profilu dna řeky.

Byl to krásně stavěný lysec a přišel mi z místa, jemuž jsem věřil ze všech prokrmovaných nejméně

Jde o přívlač, respektive dropshot. Touto metodou si téměř vždy krásně zachytám, v tomto případě jsem podráždil místní obsádku pruhovaných rytířů a k tomu jsem si krásně „osahal“ i dno. Několik dní jsem tedy chodil s Pančem podél řeky a s lehounkým přívlačovým proutkem proťukával perspektivní místa a plánoval lov kaprů.

Během vycházek jsem ulovil mnoho okounů, radoval jsem se i ze sumčích dorostenců – a že jich tu je! Pak jsem začal při procházkách prohazovat vybraná místa kuličkami boilie. Zanedlouho jsem tam začal pozorovat místní kapry, což mě nesmírně potěšilo. A jen padesátníci to nebyli!

A je to tady!

Lovecký pud sílil a konečně přišel čas, kdy jsem k vodě vyrazil s plnou polní. První vycházky s vybavením na kapry byly krátké, později se prodlužovaly. Při zakrmování více míst jsem používal mix všech koulí. Ať si každá ryba přijde na své! Pak se sem vrátí, navíc různorodá návnada mi zaručí i nenápadnost nástrahy, kterou pošlu do boje.

Jenže při prvních vycházkách jsem žádného kapra neulovil. Kromě nějakého tlouště jsem neměl nic. Místa jsem střídal, nechtěl jsem se upínat jen na jedno, i když jedno oblíbené jsem měl. Ale člověk se často plete a vše ukážou až nasbírané zkušenosti.

Prvního kapra, či spíše kapříka jsem se dočkal až při sedmé vycházce. Byl to krásně stavěný lysec a přišel z místa, jemuž jsem věřil ze všech prokrmovaných nejméně. To jen dokazovalo, že teorie nestačí.

Kapřík paradoxně zabral v období pekelných dní zalitých neúprosným sluncem. Byl malý, považoval jsem ho za úspěch, ale nebylo to to pravé zadostiučinění lovce. Při lovu kaprů se vždy snažím přelstít největší mohykány z vody. A tak jsem chtěl odkrýt další tajemství této řeky.

Dalšího úspěchu jsem se dočkal na místě ležícím níže po proudu. Tentokrát jsem narazil na velkého bojovníka ukrytého v malém šupinatém těle. Vážil něco málo pod 6 kg a já z něj měl upřímnou radost. Tento kapr mi vlil do žil snad vznětlivější kapalinu, než je letecký kerosin.

Jsou tu i větší?

Zvědavost dostoupila vrcholu. Uspěji? Měl jsem pravdu? Noční lov proběhl výborně. Během zhruba patnácti hodin jsem dostal na podložku tři nádherné šupináče, z nichž největší vážil 9 kg. Byli to velcí bojovníci, vycvičení malou proudnou řekou, která rybám nedá nic zadarmo. Samozřejmě, že radost byla veliká, ale zaslepit jsem se nechat nechtěl.

Chtěl jsem ale změnu a tak jsem po delší době vyrazil k Labi. Hned po první noci se kousek ode mě usadili další dva rybáři. Popovídám si sice rád, ale když jsem u vody, toužím po klidu a samotě. Konkurence mě přiměla k balení a řekl jsem si, že se vrátím k malé řece. Mnoho času na rybaření mi nezbývalo, ale měl jsem přece předkrmeno, proč by tedy ryby nebraly?

Kolotoč

Stalo se něco nečekaného a ve tváři se mi usadil trvalý úsměv. Věřil jsem, že pravidelnost krmení bez chytání dostane do místa kapry opakovaně, ale že nastane takový kolotoč?

To bych nečekal ani v nejrůžovějším snu. První záběr přišel asi půl hodiny po náhozu a vytáhl jsem krásně stavěného šupináče. Měl lehce přes 10 kg! Prý že tu nejsou! Radoval jsem se, ale na dlouhé oslavy nebyl čas. Záběry totiž přicházely pravidelně a měl jsem co dělat. Zdejší ryby jsou opravdu bojovné, mají neuvěřitelnou sílu a nepotrhané tlamky.

Navíc jsou barevně rozmanité a různě stavěné. Co vám mám povídat, nakonec jsem se v euforii probojoval k hranici 18,5 kg. Měl jsem obrovského šupináče, patrně místního mohykána, který už zde nějaký ten pátek plave. Bylo to jako ve snu, z něhož se nechcete probudit! Jenže nic na světě netrvá věčně, ani láska k jedné slečně. Druhý den jsem se musel s touto na kapry úrodnou řekou rozloučit. Z paměti mi ale tento zážitek nikdo nevezme, snad jen čas a stáří.

Napsat komentář