Venku se kabonilo, ale možná liják nepřijde. Pro jistotu ale s manželem a naším kamarádem jedeme na místo, kde je hned u vody hospůdka s přístřeškem. Tam se lze v případě deště schovat a splávky mohou zůstat ve vodě. U hospůdky ale vidíme veliký nápis: UZAVŘENÁ SPOLEČNOST – SVATBA.
Text: Hana Svatušková, foto: Pixabay
Rozbalujeme náčiní, k tomu nám hraje veselá hudba. Najednou se u nás objevili dva ani ne čtyřletí kluci. A začali dorážet na manžela se slovy: „Stlejdo, stlejdo, chytíš lybu?“
„To se teprve uvidí,“ povídá muž. „Musím nahodit a pak čekat.“
„A strejdo, můžeme čekat s tebou?“ Nad jejich prosebným výrazem by jeden ustrnul. Manžel tedy souhlasil.
„Hulááá, hulááá, chytneme lybu!“ křičeli kluci radostně a pak kolem nás neustále poskakovali.
Náhle se objevil nějaký svatebčan a hned: „Tak co, kluci, už jste něco chytili?“ Na odpověď ani nečekal a zase zmizel. Poněkud uklidnění chlapci se znovu rozkmitali. Co vám mám povídat… Za celý večer se u vody nikdo z dospělých neukázal, kluci byli svatebčanům šumafuk. A chlapci toho náležitě využívali. Lítali jako fretky, sahali na naše pruty a jejich hlasité dotazy nebraly konce. Pomalu mi začínala docházet trpělivost. Nejprve jsem se je snažila zabavit povídáním, ale udržet je na jednom místě byl nadlidský výkon.
„Teto, koukej, stlejda táhne lybu!“ ukazovali na kamaráda. Když jsem viděla, jak se mu kluci motají pod nohama, popadla jsem je a odtáhla. Kapřík neměl míru, takže šel zpátky do vody. Nejdříve si ho ovšem kluci chtěli pohladit. Když kamarád rybu pouštěl, oba kluci začali nehorázně řvát. A to přilákalo jejich rodiče. „Stlejda pustil lybu a my ji chtěli domů,“ slyšeli.
Dneska to na idylku nevypadá, usoudili jsme. Naděje svitla, když se kluci museli jít najíst. „Až všechno sníte, zase můžete jít na ryby,“ slyšeli jsme maminku. Můj pohled odevzdaně zamířil vzhůru. Neuběhla půlhodinka a oba chlapci se s vřískotem zase přihnali k nám.
Děti mám ráda, ale tohle bylo přespříliš. Horší než uragán. Když se nic nedělo, chlapci si nasbírali kamínky a začali je házet do vody. To už jsem nevydržela, vyskočila ze židle a zakřičela: „A dost! Sednete si a budete potichu! Nebo zavolám vodníka!“ Oba kluci zkoprněli, zmlkli a posadili se na nedalekou kládu.
Manžel s kamarádem se potutelně usmívali. Na dlouho to však nepomohlo. Zachránilo nás až přítmí, kdy začala pracovat fantazie malých chlapců. V křoví viděli strašidla, trochu jsem je v tom ujistila: „A zrovna támhle u klády jedno sedí.“ Kluci vzali nohy na ramena a u vody se už neukázali. A představte si, že se nám začalo dařit. Třeba to byla odměna sv. Petra za nevydařené odpoledne, kdy dva malí kluci chtěli chytat ryby.
Diskuze k článku (0)