Často slýchám nářky a lamentace nad tím, že rybářský lístek dnes vydají kdekomu a za člena sportovní varianty Petrova cechu bývá přijat bez dlouhých cavyků a patřičných procedur kdekdo. Těmi procedurami mají tyhle plačky na mysli třeba institut doporučování od dvou, tří „starších“ členů, kteří by za novice u místní rybářské organizace nejprve tzv. ztratili slovo, pak vzali záruku, dokonce snad i dvou až tříletý „přímý“ dohled u vody. Ano, i tohle lze zaslechnout!
text: Jiří Rážek
Vzpomínám si, jak jsem v 60. letech minulého století, coby klučina, musel ku získání rybářského „povolení“ podstoupit trpnou, pohledem dneška až neuvěřitelně absurdní cestu. V dotazníku k jeho pořízení byly kolonky, kde moji způsobilost měly signovat subjekty všelijaké.
Samozřejmě nejprve zákonní zástupci, tedy rodiče. S tím problém nebyl nikdy, však i můj tatík legální důvod jít na ryby doma potřeboval. „Jen ať je kluk aspoň na chvíli na zdravém vzduchu…,“ tvrdíval mamince. A při podpisu kolonky v dotazníku spočinul láskyplným pohledem na v koutě opřený futrál s jeho pruty.
Dál už to šlo ale pěkně úředně. Nejprve pionýrská organizace, však kdo tehdy nebyl „Buď připraven“, mohl si jít leda tak do lísek uříznout pytlačku! Alespoň v naší pokrokové Základní škole Julia Fučíka v pražských Strašnicích.
„Já ti to ráda, milý Jirko, podepíšu,“ pravila naše zapálená oddílová vedoucí. „Kroj nosíš, na schůzky chodíš, ve sběru poslední nejsi a na té soutěži v recitaci, to o tom zajčiku paguljať, tos’ říkal také moc pěkně!“ Cípy rudého šátku se mi při té chvále ztopořily ještě víc a já mohl pokračovat ke kolonkám dalším.
V kabinetu třídního učitele jsem si však vyslechl svoje. „Tak já ti to tedy také podepíšu, když ti důvěru už dali naši pionýři,“ říkávala soudružka učitelka Vránková, „ale v těch počtech musíš do konce školního roku přidat!“ Dojetím bych jí slíbil úplně všechno, třeba i prozradil, kdo z „našich“ pionýrů na záchodě o přestávkách kouří.
A pak přišla kolonka poslední a nejdůležitější, ta se ovšem už vyplňovala v mysticky hypnotizujícím příšeří rozlehlé ředitelny školy. Vzpomínám na neobyčejně hlasitý zvuk kyvadla nástěnných hodin přehlušující neodbytné bušení mého osmiletého srdíčka.
Vypjatostí chvíle mlátilo jak pominuté po celou dobu, kdy někde v dálce za obrovským stolem a pod fotografií soudruha prezidenta Antonína Novotného naše bdělá „souška“ ředitelka dotazník pečlivě studovala i z jeho nepopsané strany. To aby jej posléze velmi obřadně podepsala, přibouchla nezbytné razítko a naše dosud bezeslovné setkání lakonicky ukončila: „A teď odchod!“ A já, bambula, měl venku na chodbě pocit, že mi to schválil i sám prezident!
Lovu ploutvonožců tak definitivně uznán hodným, jsem si v MO ČRS na pražských Vinohradech po neobyčejně „náročném“ dvouhodinovém školení a závěrečném testu nakonec vítězoslavně vyzvedl tuhou, barevným pruhem napříč přeškrtnutou kartičku. S ní jsem pak směl pod dohledem otce, či jiného dospělce rok na Sázavě s jedním prutem rybařit.
Na všechnu tu předcházející nedůstojnou kalvárii jsem vbrzku zapomněl. Nedokázala mi ubrat chuti i v tak útlém věku vstávat už ve čtyři ráno a v sajtkáře přišroubované k Jawě 250 vyrazit s tatínkem z Prahy i třeba až na Loučnou. A na ní pak potkávat pana Wericha s jeho legendárně prázdným pstruhařským košíkem. Snad proto jsem nacházel odvahu a důvod i napřesrok podstoupit stejnou kalvárii znovu.
Jen v období Pražského jara už bylo vše formálnější. Dokonce, myslím si, tehdy v dotazníku pionýrská kolonka chyběla. Nějak tak to být určitě muselo, neboť jsem „na papíry“ chytal i v sedm a osmašedesátém, kdy jsem zradil a vyměnil rudý šátek za hnědý v Junáku. Ale jen nakrátko, to než přijely tanky…
Až v časech budoucích ctihodní otcové ČRS vymyslí nějaké způsoby a pravidla prověřování „způsobilosti“ nových členů, dětí i dospělých, nechť ale nejsou, proboha, tak stupidní (ta pravidla!), jako bývala za mých jinošských let.
Diskuze k článku (0)