Vzpomínky na staré časy aneb Jak jsem ulovil krávu

Text: Stanislav Kovář, foto: Pixabay

Zelenkův mlýn se nacházel na samém kraji města, u jedné z přístupových cest k řece, která tekla nedaleko. Byla to cesta jen pro pěší, dlážděná velkými kulatými kameny, kterým se říkalo kočičí hlavy. Jako malý kluk bydlel nedaleko a tak ke strouze, jak se náhonu tehdy říkalo, neměl daleko. Vždycky ho přitahovala. V zimě, když zčásti zamrzla, vysekával s kamarády z ledu kry, na kterých se vozili po proudu až k jízku. Bylo to nebezpečné, ale o kousek níže už bylo málo vody, zato bahna po kolena. Mockrát se vykoupali a doma sklidili výprask.

Tenkrát bylo v náhonu živo. Žilo tu několik druhů ryb, třeba velké parmy, cejni, kapři, štiky, nepřeberné množství plotic, podouství a hlavně tloušťů. Právě ryby ho sem neodolatelně přitahovaly. Láska na celý život.

První ryba

Když ještě nechodil do školy, právě na strouze chytil svou první plotici. Tehdy u sedláka Homolky, který měl statek nad mlýnem, vyžebral dvě koňské žíně a poprosil babičku, aby mu je svázala k sobě a pomohla mu vyrobit splávek z korkového špuntu. Pak přišel na řadu starý háček po dědovi. V křoví ulomili lískový prut a šlo se na ryby. Babička umačkala z kousku starého chleba kuličku, napíchla ji na háček a on spokojeně nahodil. Netrvalo to dlouho a na udici se třepala malá plotice. První ryba v životě!

Když se otočil, viděl rozkročenou krávu s vypoulenýma očima. Funěla a on rázem věděl, že zasekl – krávu, protože spásla i jeho chlebovou nástrahu

REKLAMA

Jako desetiletý chodil chytat nad jízek do tišiny pod olšemi malé rybičky, které sloužily jako nástraha na štiku. Pro velkého rybáře, listonoše Žáka, který se stal jeho rybářským guru. Když ho načapal porybný a zjistil, že je to pro pana Žáka, strážce pořádku jen mávl rukou.

Jako starší kluk se pokoušel s kouskem sýra přelstít velké parmy pod turbínou. Rybářský lístek už sice měl, ale o kolik krásných ryb vzhledem k chatrnému náčiní přišel, to bylo málem k pláči. Ale jednou si jednu velkou domů pyšně odnesl.

Jindy tahal z vody na tenké udičce velkou plotici a vrhla se mu po ní štika. Udičku urvala jako nic. Zůstal stát jako zkoprnělý a přísahal, že jí to nedaruje.

Jednou pod chatou Malinovských chytal tlouště. Stál na loučce ohraničené ze dvou bočních stran drátěným plotem s uzamčenou bránou a vzadu oprýskanou kamennou zdí. Jediná cesta pro něj tam i zpátky vedla přes vodu. Měl dlouhý lískový prut s kusem vlasce, splávkem z husího brku a háčkem. Jako nástraha posloužila kostička chleba.

Jak ulovit krávu

Na loučce se pásly krávy. K nahození používal zvláštní styl. Nejprve položil prut na samý okraj špičkou od vody a asi třímetrový vlasec se splávkem i nastraženým chlebem natáhl za sebe do trávy. Pak přešel zpět, uchopil prut a širokým máchnutím poslal nástrahu na hladinu. To se mu však podařilo jen dvakrát. Potřetí se rozmáchl, prut se ohnul, jenže opačným směrem. Když se otočil, viděl rozkročenou krávu s vypoulenýma očima. Funěla a on rázem věděl, že zasekl – krávu, protože spásla i jeho chlebovou nástrahu. Co teď? Rychle překousl vlasec a pelášil domů.

Jen kousek od tohoto místa si s kamarády přivázali na větev velkého javoru kus provazu, který používali jako houpačku na rychlé zhoupnutí a skok do velké tůně pod stromem. Co si tam užili legrace! Dál po proudu se strouha rozlévala do šíře. Tady se zdržovali největší cejni z celé strouhy, taky kapři, líni i úhoři. I tady zažil hodně zajímavých zážitků a potom, když už byl dospělý, se sem moc rád vracel i se synem. Dále po proudu, těsně před tím, než strouha splynula s řekou, nahoře na mezi stála zchátralá budova starých jatek, která už dávno dosloužila svému účelu. Při větší vodě sem najížděly z řeky všechny ryby, ale především hodně štik. Když tehdy někdo řekl, že si tam jde pro štiku, nepřeháněl.

Na ryby jezdil samozřejmě i jinam, ale strouha mu přirostla k srdci a tak si sem dnes přišel zavzpomínat. Bylo mu tady vždycky dobře. Duši starého muže pohladily vzpomínky na mládí. Třesoucí se rukou uchopil hůl, otočil se a pomalu odcházel zpět k městu.                                                                

Vše se změnilo

Dnes už strouha a ani všechna ta krásná místa neexistují. Výstavba nové široké komunikace a paneláků udělaly své. Sídliště, které stojí v místech bývalého mlýna, se sice jmenuje Mlýnská, ale ze staré strouhy zbyl jen zregulovaný, úzký a mělký potok lemovaný lavičkami a starými stromy, kam lidé chodí krmit divoké kachny, které se tu mají dobře. Rybám se tu však už nedaří.