Vzpomínka na chytání se strejdou. Na Vranovské přehradě tahal obří štiky a okouny

Text: Martin Kubík, foto: autor

Tou dobou jsem se už mohl pochlubit rybářskými zkušenosti z většiny českých a několika slovenských ÚN, jako jsou například Jesenice, Orlík, Lipno a Liptovská Mara.

Konec školního roku se neúprosně blížil a můj slib dobrého vysvědčení mi dal velice zabrat.

Konečně! Po převzetí vytoužené propustky na ryby a překonání 400 metrů dlouhého sprintu jsem se běžel pochlubit rodičům s vysvědčením.

Hned začátkem léta proběhlo několik válečných porad o možnostech rybaření na vranovském jezeru. A když jsme konečně stanovili základní taktiku, stačilo jen vybrat termín odjezdu. Volba padla na druhý prázdninový týden.

Balení rybářské rodiny

Táta měl za úkol balit rybářské věci, máma pochopitelně vše ostatní. Po finálním zabalení a nachystání tašek a ruksaků před naší Škodou 105 S následovalo klasické přerozdělování. To řídil otec. Vyřazoval věci, které si můžeme koupit až na místě. U protějšího baráku to se známými vypadalo obdobně, jen škodovka byla jiná, ale také nacpaná až po střechu.

Po několika nutných zastávkách se poprvé střetáváme s tabulí označující obec Lančov. Strejda z Lančova, jak jsem mu říkal i já, byl už několik let vdovec a bydlel v klasické vesnické chalupě se stodolou, zahradou, stavením pro zvířenu a dřevníkem, ve kterém byl zaparkovaný zelený motocykl Jawa Pionýr, tedy pincek, fichtl, pařez atd. Co se týče ryb, strejda byl vyznavačem staré školy.

Jeden bambusový prut, naviják, starý vlasec o síle snad 30 mm a husí brk s očkem ze sponky, který byl v horní části natřen červeným lakem na nehty. Používané nástrahy i návnady byly klasické a léty i zkušenostmi prověřené.

Strejda chytal převážně na vařená kolínka posypaná strouhankou, rohlík a žížaly. Přestože mi tehdy jeho vybavení přišlo lehce zastaralé, výčet úlovků tomu rozhodně nenasvědčoval. V jeho úlovkovém listu nechyběly štiky v délce kolem 80 cm. Byli tam i velcí okouni a nespočet cejnů.

První noc

Spát v jedné místnosti s třemi dospělými chlapy, kteří právě provozují závod v chrápání? A vůbec je nezajímá, že si v myšlenkách představuji veliké cejny a okouny s naježenými ploutvemi? To pro mě nebylo nic moc.

Ráno před šestou strejda vstal a šel zapnout „budíček“. Každé ráno totiž ve stejný čas vypouštěl slepice a husy, které nás svým osobitým způsobem hlasitě budily.

Vše mohlo začít! Konečně!

Moje první zkušenost ovšem nebyla s přehradou, ale s návesním rybníčkem kousek za obchodem. Klasická, částečně betonová požární nádrž s lekníny, která byla obrostlá bezem, se stala mojí první zkušeností v Lančově.

Pro někoho nepředstavitelná rybařina, ale pro malého a veskrze nadšeného kluka to byla kouzelná tůňka. Jako městský kluk jsem vedle party domorodců s cívkou a špuntem místo splávku vypadal prapodivně.

A stejným způsobem jsem byl i vnímán. Přesto jsem po vytipování místa k lovu naproti místním klukům našel místečko a začal vybalovat prut. Strejda mi v chalupě uvařil kolínka a obalil je strouhankou.

Nečekaná ryba

Splávek dopadne docela tiše a již se lehce pohupuje na hladině. Prohodím okolo něj hrst kolínek a usednu do podřepu. Neuplyne snad ani minuta a splávek se začne lehce potápět a posouvat stranou. Zásek! A světe, div se, první rybou je línek, který má kolem dvaceti čísel! Je nádherné zelené barvy v kombinaci s nezapomenutelným jantarovým pohledem, který mají jen tyto ryby. Ten den mi jich přišlo ještě asi dvanáct a taky pár třicátníků.

Druhý den za ranního oparu jsem vyrazil k rybníčku znova a moje místo bylo samozřejmě obsazené. No, nic naplat, sedl jsem si na druhou stranu ke stulíkům a po pár minutách vylovil malého kapříka a několik menších zelenáčů.

Na večerní lov se mnou šel táta. Pod svitem lampy jsme společně zkoušeli štěstí a to se na nás usmálo. Můj splávek se začal nějak divně natřásat a já jsem, ani nevím proč, zasekl do strany.

Kapr! A velkej!

Kapr začal kroužit požární nádrží jako běžec na atletickém stadionu a zkoušel pevnost našeho vybavení. Asi po patnácti minutách se unavil a nechal se podebrat. Na břehu před námi ležel nádherný lysec, kterému se na jeho bocích odráželo světlo z pouliční lampy. Měl rovných 56 cm, hmotnost už nevím. Pamatuji si hlavně to, jak strejda brečel radostí, když jsme kapra přinesli do chalupy.

Třetí den jsem vyrazil s ostatními do lančovské zátoky na přehradu. Loď šla na vodu a už pádlujeme vstříc dnešnímu lovu. Už přesně nevím, kde jsme chytali, ale pamatuji si krásně vypasené cejny v délce okolo 40 cm, baculaté perlíny a pruhované okouny ze skály, které jsem chytal na žížaly.

Po příjezdu z úspěšného lovu jsem se strejdou vyhnal slepice a husy, postavili jsme udírnu a dali se do uzení. Mňam, to byla bašta! Ten den jsem si s sebou vzal ještě dva malé zabité cejny, které jsem nechal na zápraží s domněnkou, že druhý den ráno minimálně na jednoho vytáhnu obrovského candáta.

Ráno ale cejni nikde a kočky spokojeně spaly na lavičce. Potvory jedny! Následující dny jsme prozkoumávali různé zátoky a pokaždé si pěkně zachytali cejny, sem tam kapříka, velké okouny a štiky do 70 cm. Přestávky mezi lovem jsem si krátil pozorováním obrovských bolenů, kteří při svých útocích do hejna ouklejí předváděli neuvěřitelné divadlo.

Dětský sen

Druhý týden rodiče odjeli a tehdy to teprve začalo. To byl program! Ráno na malou nádrž chytat línky a dopoledne na pincku se strejdou do zátoky. Zpátky jsem ovšem vždy musel pěšky, neboť by to mašina nezvládla. Odpoledne znova a večer? Večer se strejdou přes silnici do hospody.

Tam jsem dostal kofolu a měl jsem možnost vyslechnout řadu neuvěřitelných historek z přehrady, kterým jsem tehdy stoprocentně věřil. Za necelou hodinu vždy strejda zavelel k odchodu a šupem jsme šli domů. No a k večeři žádné KFC, pizza, nebo co! Pěkně chleba namazaný domácím sádlem, posypaný kmínem a cibulí. To byla dobrota, panečku!

Podobnou dovolenou jsem zažil ještě třikrát a stálo to vždy za to! Bohužel, strejda z Lančova zemřel nešťastnou náhodou, představte si, že spadl z žebříku. Bylo mi asi patnáct.

Od té doby jsem tam nebyl. Vrátil jsem se až za 14 let, kdy jsem chytal okolo pláže a ve Švýcarské zátoce. Už ne na husí brk, ale přívlačí. I když je pravda, že jsem si během celého týdně krásně zachytal, tak tahle výprava už to klukovské kouzlo, jako před lety, neměla. Ale vranovská voda mi v dětství své dary už poskytla a navždy si mě k sobě připoutala.