V minulosti se rybaření věnovali převážně pánové v důchodovém věku. S dlouhými bambusovými pruty a podběrákem v jedné ruce a řízkovnicí v druhé, kráčeli důstojně na oblíbené místo u vody.
text: Zdeněk Hofman
Symbolem rybářského sportu byl splávek, který sloužil k chytání snad všech druhů ryb s výjimkou pstruhů a lipanů na umělou mušku. Při lovu štik a ostatních dravých ryb byla nezbytnou pomůckou konvice na nástražní rybky, které se odjakživa říká řízkovnice. Lidový název se zažil natolik, že v mnoha dobových katalozích bývá místo konvice uváděna řízkovnice.
Odborné označení řízkovnice najdeme např. v prvorepublikovém katalogu V. J. Rott Praha, Jaro J. Rousek 1937 a Hugo Burok 1937. Naopak Jaroslav Tejčka ve své obsáhlé knize Rybářský sport z roku 1934 uvádí název konvice na nástražní rybky.
Dobový popis z roku 1934
K chytání s živými rybkami udicí polykací a chňapací nutná jest konvice na nástražní rybky. Musí být přiměřeně velká a účelně konstruovaná ze zinkového plechu či aluminia. Obchod nabízí přepestrý výběr. Nejlepší jest dvojitá, vnitřní z plechu síťovaného podle Farlowa, v níž možno vodu pohodlně úplně vyměniti pouhým vyjmutím nádoby vnitřní s rybkami, vylitím vody a nabráním čerstvé do nádoby vnější. Umožňuje též pohodlný výběr nástražní rybky ve vyjmuté vnitřní nádobě bez vody.
Rybku netřeba ve vodě honiti. Dále uchovají se v ní rybky, případně i úlovek úplně čerstvé tím, že zavěsíme vnitřní síťovanou nádobu s rybkami podle potřeby do řeky, kde jí čistá voda stále protéká. Při jízdě vlakem neb delší chůzi možno v konvici této vodu pohodlně provzdušniti častějším pozdvižením a spuštěním vnitřní nádoby, kromě toho lze na víko dáti i led, je-li ho k transportu třeba. Tvar konvice jest nejvhodnější oválný.
Nejcennější ta s příběhem
Kouzlo starých řízkovnic tkví v jejich jedinečnosti a originalitě. Kromě zavedených firem se výrobě věnovalo i mnoho jednotlivců podomácku. Pokud nějaký rybář potřeboval řízkovnici a chtěl ušetřit, protože rybářský rozpočet byl díky manželkám našponovaný i před sto lety, nechal si ji vyrobit u kamaráda klempíře. Velkou výhodou kromě příznivé ceny byl i vlastní návrh. Někdo potřeboval konvičku menší a lehčí, jiný naopak prostornou. Skromnějšímu rybáři stačila jednoplášťová s děravým víkem, fajnšmekr vyžadoval naopak konvici dvouplášťovou.
Ještě v dobách socializmu po roce 1950 se vyráběly řízkovnice ze zinkového plechu, stejně jako krabičky na vnadidla a třpytky. Postupně je však vytlačily výrobky z umělých a plastických hmot. V expozici našeho muzea působí staré plechové řízkovnice velmi dekorativně a jen vzácně seženeme dvě stejné. Řízkovnice jsou prostě nádherné.
Občas se nás někdo zeptá, která je nejcennější. Odpověď není o penězích. Nejcennější je ta s příběhem, historií, prostě ta, u které známe jejího původního majitele, který ji nosil k vodě a prožíval nevšední rybářská dobrodružství. Možná máte doma taky takovou, pochlubte se s jejím příběhem.
Ohlasy čtenářů
Petr Křepela zachránil a do muzea přinesl obrovskou hromadu starého rybářského náčiní po svém dědovi Jiřím Křepelovi, který bydlel v Praze. Nejraději rybařil v Pňově-Předhradí na Starém Labi, což jsou slepá ramena bývalých meandrů Labe. Na plavanou chytal cejny, karasy a někdy mu zabral i kapr.
K nejstarším kouskům rybářského nádobíčka pana Jiřího patří bambusový prut a naviják Triplex C od firmy SOL Děčín z období 1945. Laminátové pruty z let 1950–1980 vyráběl podnik Tokoz a Sona. K luxusním navijákům 70. let patřil naviják Shakespeare 2210 II, který se dochoval dokonce i s krabičkou. Z pohledu sběratelského je největší raritou papírová krabička od navijáku Tokoz Shark a umělohmotná krabička plná umělých nástrah Sol, Rousek, Ryna a Tokoz. Za vzácný přírůstek do naší expozice panu Petrovi ještě jednou děkujeme.
Diskuze k článku (0)