Vypečený, mokrý a pořádně větrný týden na severu

Text: Petr Šilha foto: autor a kamarádi

Špatný začátek

Nedaří se nám hned od začátku. Vzhledem k souběhu různých událostí přijíždíme na odstavné parkoviště za pražským letištěm pozdě. Ani přes velkou snahu ukrajinského řidiče Stiga, který zkrátil dojezdový čas z parkoviště k letišti o třetinu, přijíždíme o 12 minut pozdě a už nám letenky nevydají. Smůla. Pech! Krucinál! Ani přes veškerou snahu se nám nedaří dohodnout žádnou náhradu letu či vrácení peněz.

Když se dozvídáme cenu toho samého letu na druhý den, jdou na nás mrákoty. Půl roku v předprodeji byla cena zpáteční letenky do Molde (s přestupem v Oslu) za zhruba 7000 Kč, teď po nás chce slečna na kase 16 000 jen za cestu tam. No nazdar! Zjihlí se vracíme pro auto a putujeme zpět do východních Čech.

Michal zároveň zjišťuje veškeré varianty, jak se lze co nejrychleji dostat na už zaplacenou dovolenou. Každopádně přicházíme o den lovu. Jedna z variant náhradní dopravy je ten samý let na druhý den, ale se slevou od Michalova známého za 14 800 Kč. Takže jo, nedá se nic dělat. Zítra si dáme opáčko, ale s odletem o dvě hodiny dřív. Jen pro informaci – ten, kdo letí s velkými zavazadly, musí být na letišti nejdéle hodinu před odletem. Těm, kdož mají jen příruční bagáž, stačí půlhodina.

Let i přestup v Oslu proběhly bez problémů, akorát jsem se trochu zapotil při přistávání, ale nebyl jsem sám. Před letištěm v Molde na nás čekal správce českého rybářského kempu Milan, který nás odvezl na místo pobytu. Za hodinu jsme na místě a vše je připraveno. Naše věci už tu taky byly.

Počasí vypadalo slibně

Milan nám přidělil loď a po krátké instruktáži a dolití chybějícího oleje jsme vypluli na moře. Musím ocenit Jardovu iniciativu. Ujal se řízení lodě a to nebyl zrovna jednoduchý úkol!

Všude kolem byly mělčiny a trčela skaliska. Už jen výjezd z kotviště na volné moře byl možný jedině mezi tyčemi označujícími mělčinu, vzdálenými od sebe tak čtyři metry. Lovili jsme jen dvě hodiny, do setmění mnoho času nezbývalo.

Předpověď počasí hlásá ještě jedno pěkné dopoledne, ale pak už to má být jen horší a horší. Jdeme se tedy na to slibné dopoledne vyspat.

Docela se nám dařilo a počasí ještě vydrželo skoro celý den. Bavili jsme lovem hladových makrel, mnohdy jsme jich tahali i šest najednou! Jarda si dokonce své návazce ob jeden háček prostříhal, aby mu je makrely tolik nemotaly. Ulovili jsme také pár tresek tmavých, ale jen menších, po jiných druzích nebylo ani památky. Pět hodin chytání nám ale úplně stačilo a tak jsme hned po přistání putovali do filetárny, abychom maso uchovali v co možná nejvyšší kvalitě.

Odpoledne přišel velký déšť a spolu s ním i silný vítr. Smutné bylo, že od té doby foukalo a pršelo víceméně pořád. Neustále jsme sledovali předpověď i oblohu, ale dva dny jsme byli doma uvázaní jako pes u boudy. Další dva dny jsme mohli lovit pouze ve skrytu fjordu, ale tam jsme se dočkali jen nepatrných úspěchů.

Nejen vítr a dešť, ale také zima

Na moři lze bezpečně chytat při rychlosti větru 5 m/s, my jsme v Norsku zažili vítr o rychlosti 20 m/s. Inu, dozvuk hurikánu, který zpustošil část Spojených států. Počasí se umoudřilo až počátkem dalšího víkendu. Samozřejmě pršelo a foukalo, ale méně.

Tento víkend byl pro nás klíčový. Na vodě jsme trávili tolik času, kolik jen šlo. Pídili jsme se po mníkovci bělolemém (brosma) i mořském (leng). Zástupci těch prvních byli pěkní, velcí i macatí, ti druzí sice mnohdy i delší, ale hubení.

Jako nástrahy jim chutnaly kousky makrel, které jsme nastražili na návazce s třemi velkými háky a spodním olovem o hmotnosti 200 – 500 g, vedenými těsně nade dnem, abychom nevázli. Ulovili jsme jich snad padesát. Po návratu do přístaviště se nám od slovenských kolegů dostalo potřebného školení, jak je stahovat a nejlépe porcovat.

Pobyt se pomalu blížil ke konci

Při vší smůle na počasí nás při každém vyplutí odměňovaly hromady slušných, hezky zbarvených makrel, mníků i mníkovců. Občas se nám podařilo chytit i slušnější tresku, ale přes metrovou délku jsme se nedostali. Jarda vytáhl i velkou tresku jednoskvrnnou (jedinou naší výpravy) a Michal pěknou tresku obecnou.

Mým snem bylo ulovit štítníka, ale nevyplnil se mi – i když jsem štítníky viděl a fotil, protože po dvou je chytili Michal i Jarda. Takže snad někdy příště. Ovšem seznámení s jeho ostrými ploutvičkami proběhlo. Štítníka je třeba uchopit jako okouna – dlaní a prsty je třeba přitlačit hřbetní ploutev směrem dolů a prsní ploutve i skřele přimáčknout k hlavě, pak se neporaníte.

Při zranění jeho trny se totiž rány špatně a dlouho hojí. Michal ulovil i chobotnici, které zachutnalo maso z makrel. Byla bíločervená a podobala se barvám místních chaluh. Když jsme si ji vyfotili, dostala svobodu a rozloučila se s námi inkoustovým mrakem.

Málem jsem zapomněl i na tresky hnědé (treska polak), kterých je tu dost, ale velké ryby jsou tu velice obezřetné. Velké množství rybářů, kteří sem jezdí, se specializuje právě na ně. My chytili pár pěkných kousků, ale spíše náhodně pod hejny lovených makrel. Polaky většinou najdeme na příbojové straně ostrůvků a mělčin, kde číhají v chaluhách na vhodnou příležitost k útoku na kořist.

Kontrola na letišti

Luxusní počasí přišlo v den našeho odjezdu. To byl ale pešek! Sluníčko najednou pálilo i přes mikinu, vítr zmizel neznámo kam a na nebi nebyl ani mráček. Milan nám říkal, že zrovna takové počasí tu panovalo i týden před naším příjezdem. Až nám z toho bylo smutno, ale co člověk může dělat?

Prosluněnou krajinou odjíždíme na letiště do Molde a v dálce vidíme vrcholky zasněžených hor. Zima zde přichází velmi rychle a pro nás trochu nečekaně. Let zpět domů byl opět s přestupem v Oslu a až na pár turbulencí proběhl v klidu. Akorát si mě na letišti v Molde vybrala místní ostraha na podrobnější kontrolu.

Dopadlo to dobře, ale přiznávám, že jsem se trochu opotil. Věci nám dorazily druhý den taky v pořádku, takže po čase na tento deštivý a větrný výlet už vzpomínáme s úsměvem na rtech. „Silné zážitky musí prostě být, ať už jsou dobré či špatné,“ říká jeden známý a asi má pravdu.