Jsou v Čechách perlorodky? Ano, ale je jich stále méně. Perlorodka říční (Margaritifeira margaritifeira) je velký mlž, který žije v chladných řekách v horských oblastech. Na kvalitu vody je náročná, voda musí být čistá a s nízkým obsahem vápníku. Také zde musí být přítomni pstruzi, kteří jsou hostiteli larev perlorodky. Příliš mnoho těžkých podmínek k přežití…

text: Marek Kožušník

Když ji uvidíte, připadá vám jako obyčejná škeble. Jenže perlorodka je unikátní živočich. Minimálně v tom, že umí produkovat perly, což se jí ovšem stalo v minulosti osudným. Ve středověku byly perly opravdu drahou komoditou a jejich sběr byl v rukou vrchnosti. Poddaným byl lov perlorodek přísně zakázán.

Perlový pych se trestal pranýřem, oslí jízdou i peněžitými tresty. Nařízení Švihovských z Rýzmberka v 15. století hrozilo lovcům perel dokonce šibenicí. V 18. století se sběr perel přestal vyplácet, jenže přišly další pohromy – především stále větší znečišťování potoků a řek.

foto: Petr Hůla, správa NP Šumava

Z původně hojného tvora, který se vyskytoval snad v každé horské bystřině, se stala perlorodka celosvětově ohroženým živočichem. V povodí Vltavy na Šumavě začaly probíhat první záchranné aktivity pro perlorodku ještě před vznikem Národního parku Šumava.

Téměř ideální je pro život perlorodky úsek Teplé Vltavy od Soumarského mostu k ústí Volarského potoka. Je zde dostatek potravy a čistá voda.

Vhodnou řekou pro život perlorodek je také Blanice v úseku protékajícím chráněnou krajinnou oblastí. Na perlorodky je to dokonce naše nejbohatší řeka. Jenže i tady její stavy výrazně klesají. Před třiceti lety se jejich počet v řece Blanici odhadoval na zhruba 115 tisíc.

„Teď jich je tam asi 10 tisíc, proto se i na Blanici v současné době přistoupilo k aktivnímu posilování populace, protože jejich počet klesl tak nízko, že se obáváme, aby tato populace nezanikla,“ vysvětlila pro plzeňský Rozhlas bioložka Správy Národního parku Šumava Eva Zelenková. Perlorodka je totiž velmi citlivá a rychle reaguje na jakékoli znečištění toku a také na změny, které se dějí v jeho povodí.

Mimořádně zajímavý je způsob jejího rozmnožování. Vajíčka jsou ve vodě oplodněna spermiemi, líhnou se z nich mikroskopické larvy, tzv. glochidie. Ty plují vodním sloupcem a snaží se zachytit za žaberní aparát ryby. Pokud se podaří glochidii organizmus hostitele oklamat, je obklopena buňkami hostitele a může se dále vyvíjet – ovšem pouze na lososech a pstruzích potočních. U jiných ryb jsou obrannou reakcí zničeny, což platí i v případě podruhé napadeného pstruha či lososa.

foto: Wikimedia Commons

Takto žije přibližně jeden rok a následně odpadne z těla ryby na dno. Pokud spadne do vhodného prostředí, což je otázkou náhody, zavrtá se do dna a zde žije skrytě téměř 10 let. Až poté vylézá na povrch dna a utváří zde své kolonie.

„Proč se jiné ryby dokážou larvy zbavit a pstruh ne, to je zázrak přírody. Ostatní ryby by však nebyly schopny splnit úkol, který perlorodka pro svou reprodukci potřebuje – vynést ji nahoru proti proudu řeky. Na dlouhé vzdálenosti to činí losos, na krátké pak pstruh,“ vysvětluje Jaroslav Hruška.

Jaroslav Hruška vede od roku 1980 záchranný program perlorodek říčních v ČR. Vymyslel unikátní způsob reintrodukce perlorodek. Spočívá v tom, že se odchytí invadovaní pstruzi a dají se do kádí, dokud z nich nevypadnou juvenilní jedinci perlorodek. Ti se pak vypustí do upraveného úseku potoka.

Napsat komentář