Když se podobně jako Mirek Brát v tomto videu potopíte pod hladinu, můžete narazit na podobnou „okounkovou školku“. Vypadá hravě, šťastně a roztomile, ovšem realita okouního hejna je krutá.
text: Marek Kožušník
Okouní potěr se nejprve prohání mělkou vodou v několikatisícovém hejnu. Sežere všechno, na co stačí. Zákon přírody ale platí i opačně – také malí okouni se stávají častou kořistí větších ryb. Hejno je menší a menší. Za rok od vykulení je už každý okoun dlouhý kolem osmi centimetrů, původně tisícihlavé hejno ale značně prořídlo.
Dvouletí okouni tvoří hejna kolem padesáti stejně velkých ryb. Každý den na ně útočí větší predátoři, každý den mizí z hejna další a další okouni. Aby přežili, musí sílit a stále nenasytně hltat potravu. Neustále se mít na pozoru.
Okouní hejna se za soumraku rozpadají a za svítání opět formují.
Uplyne pět let. Z kořisti se stává lovec. Okouni přesáhli hmotnost půl kilogramu a v malých několikačlenných tlupách agresivně pročesávají vodu. Všichni ostatní jejich dávní druzi z tisícihlavého hejna jsou mrtví.
Teď jsou to dokonalí lovci s dokonalou strategií, při které obkličují malé rybky a nedají jim žádnou šanci. Pořád jim ale hrozí smrt – z rukou rybáře, při útoku vydry, volavky nebo kormorána, při setkání s větší štikou, candátem nebo sumcem. Přežije jen nejsilnější.
Několik málo nejdravějších, nejhbitějších a nejpozornějších okounů nakonec po letech dospěje v trofejní ryby. Už dávno netvoří hejna, všichni souputníci jsou pryč. Život velkých okouních dravců je osamělý. Podobně jako štiky číhají v úkrytu na kořist, hlídají si své teritorium.
Kdyby měli tihle trofejní okouni vzpomínky jako lidé, možná by si vybavili doby, kdy se jako malí vesele proháněli se svými bratry vodou ve velkých partách, v okounkových školkách. Podobných té, kterou potkal na svých podvodních toulkách Mirek Brát.
Krásný loni unas sem také vydělá krásnou školku okounku,je to nádherný když se rodí další a další generace.