Lov na umělou mušku je vášeň, které podlehla spousta kamarádů a přátel. Někteří už jinak než s muškařskou udicí nechodí. Několik let jsem žil stejným životem a jediné, co jsem navazoval na koncový návazec, byly mušky, které jsem si vázal sám.
text: Ivo Novák
Než jsem přišel na to, které mušky se rybám líbí a které jsou jen spíš výplní v krabičce, nějaký ten pátek to trvalo. Každý krůček za poznáním byl vydřený.
Postupem času jsem potkával různé rybáře. S některými se stýkám dodnes. Po několika letech s muškařskou udicí jsem se vrátil zpět k přívlači a naše cesty se rozešly. Ale ne ve špatném. Jen každý více fandil své lovné metodě a navštěvoval jiné revíry.
Muška a přívlač
Muška má s přívlačí hodně společného s přívlačí. Kdo zkouší oba způsoby, dá mi za pravdu. Zkušenosti z muškaření se v přívlači velice hodí a naopak.
Vázat mušky mě učil můj dlouholetý kamarád Petr Piskač. Doma u svěráčku mě učil několik postupů a vázat několik druhů mušek. Pro začátek to pro mě byla veliká zkušenost a po několika večerech vznikla má první kolekce mušek. Některé mám schované dodnes. Nevím, jestli by se dalo na ně ještě něco chytit. Asi ano, ale raději si je schovávám na památku.
Když jsem se dostal mezi partu muškařů z Hrádku, měl jsem dveře otevřené a při zimních vázacích večírcích jsem se naučil vázat další vzory. Hlavní náplní těchto večírků bylo vázání mušek, ale i spřádání plánů, kam se bude jezdit na ryby.
Mezi sebou jsme si i vyměňovali různé materiály na vázání. Když někdo chtěl něco naučit, tak ti zkušenější mu vždy poradili a ukázali, jak na to.
Pohled na kroužkující lipany
Býval jsem zelenáč a každou novou radu hltal. Byla to pro mě obrovská škola. Vážil jsem si toho, že v takové partě můžu být. Po několika sezonách se naše cesty rozešly a já naplnil kapsy vesty vláčecími nástrahami a muškařské udice jsem nechal pavoukům. Jenže někdy na konci loňské sezony jsem už nevydržel pohled na kroužkující lipany a potočáky a znovu vyrval pruty ze spárů pavučin.
Mrtvá část sezony
Den, dva u vody se suchou muškou a vše se zase vrátilo. Začátek roku je pro milovníky přívlače mrtvou částí sezony. Pro muškaře ale ne. Ti mohou na mimopstruhových vodách máčet mušky celoročně. Hned jak se oteplilo, vyrazil jsem chytit první rybu sezony na muškařskou udici. Když jsem se náhodou potkal s bývalou partou, vzpomněli jsme si na vázací večírky. Ty totiž mezitím zanikly.
Obnovená tradice
Jednoho dne mi přišla SMS. Četl jsem: Večer v pět u Kamila! Srdce mi zaplesalo. Zabalil jsem instrumenty na vázání do kufříku a vyrazil. Kamil mě uvítal jako prvního návštěvníka. Netrvalo to dlouho a místnost se zaplnila známými tvářemi. Bylo tam i ale několik nováčků. I pohoštění tam bylo skoro jako na svatbě. Z táců vonělo uzené, taky klobásky, bylo i pivko a štamprle.
Každý, kdo měl chuť na vázání, si rozbalil kolem sebe své království. Kolem stolu kolovaly vzorky mušek a každý mohl obdivovat vazačské umění jednotlivých kolegů a kolegyň. Pustil jsem se do vázání své oblíbené mušky. Moje krabičky zejí prázdnotou, mám co dohánět.
Díval jsem se, co váží ostatní. Pepa vázal streamery, Jirka jezerní lury, Markéta suché mušky. Její přítel byl na vázacím večírku poprvé, ale i on pod jejím vedením dokázal navázat několik slibných mušek.
Michal s Kamilem jen pokukovali a popíjeli. Kamil seděl vedle mě a koukal, jak mi to jde. Když jsem vázal asi pátou a úplně stejnou, zřejmě to nevydržel a vysvětlil mi, co dělám špatně. Během večera pak moje ruce vedl.
Zlatí muškaři
Řeč přišla i na závody. A dozvěděl jsem se, že sedím mezi muškaři, kteří mají republiková zlata. To se to pak váže, když radí ti, kteří k tomu mají co říci. Za vázání jsem ale dostal pochvalu a několik mušek vyměnil za závodní vzory
Ráno nás vzbuď!
Po půlnoci jsem už mušky vázal jenom já, ale po vzoru ostatních jsem také složil věci zpět do kufříku, když začala volná zábava. Muzika hrála, zpívalo se, dokonce i tančilo. Na večírek jsem přijel autem, takže jsem neměl slzu alkoholu a na mistrovský titul jsem připíjel Hanáckou kyselkou.
Ve dvě jsem se rozloučil a uháněl domů. Při odchodu jsme se domluvili na dopolední výpravu na Litavku. „Ráno nás vzbuď,“ dostal jsem za úkol, když jsem za sebou zavíral dveře. Okna auta byla namrzlá. Měl jsem strach, abych cestou domů neusnul, ale v hlavě jsem měl tolik věcí, že to nehrozilo. Večírek byl u konce. A já při jízdě věřil, že nastala nová tradice.
Diskuze k článku (0)