Pojmy vodní blechy nebo vodní vši všichni dobře znají. Ačkoli se jedná o názvy ve společnosti celkem často používané, naši žáci by byli důrazně pokáráni, pokud by se spokojili s touto laickou „terminologií“. Pojďme se tedy podívat, co se pod těmito lidovými pojmy skrývá.
text: Jiří Hronek
Jedná se v zásadě o drobné korýše patřící do řádu perloočky (Cladocera). Perloočky se rozdělují na dravé, kam patří druhy raménka velká (Leptodora kindtii) a velkoočka slatinná (Polyphemus pediculus), a na perloočky cedivé. Do této skupiny zahrnujeme kohorty stejnonohé a různohé.
Mezi stejnonohé řadíme dvě čeledě (věšenkovití a hrbatkovití). Druhá jmenovaná kohorta obsahuje širší spektrum pěti čeledí (hrotnatkovití, kaluženkovití, nosatičkovití, čočkovcovití a slatinkovití). Perlooček je u nás více než 90 druhů a správný rybář by měl základní druhy znát, včetně jejich biologie a ekologie.
O ekologii a rozmnožování jsem už psal, dnes se zaměřím na biologii „vodních blech“. Předně zdůrazním, že u perlooček v zásadě vždy mluvíme o samičkách. Samci se vyskytují v populaci jen krátkou dobu a jejich determinací se při současném výskytu samic nikdo nezabývá. Samičky jsou schopné se rozmnožovat partenogeneticky, tedy oplozením sebe sama a samce tedy po větší část sezony nepotřebují.
Celé zvíře je až na výjimky kryté dvouchlopňovou schránkou, která u některých druhů vzadu končí trnem (tzv. spina). Schránka je spojená na hřbetě a na břišní straně se otvírá štěrbinou pro hřebenité nožky. Končetiny neslouží s výjimkou stejnonohých perlooček k pohybu, ale k filtrování potravy – drobných řas, bakterií a některých sinic. Dravé druhy končetinami chytají kořist – např. jiné perloočky. Na listovitých nožkách probíhá také výměna plynů.
Zadní konec těla uzavírá pohyblivý postabdomen – dvojitý drápek s trnečky. Ten perloočky používají k čištění filtračního aparátu od nečistot. Hlava je obvykle nezřetelně oddělena od trupu a bývá „přilbovitého“ tvaru. Z hlavy vyčnívají dva páry tykadel. První je nevýrazný a připomíná knírek nebo doutník, protože vybíhá z konce rypáčku (rostrum) a má na konci smyslové brvy. Druhý pár tykadel je košatě rozvětvený a máváním zajišťuje pohyb těchto tvorů.
Český název perloočky vychází z černě pigmentovaného výrazného, jakoby z perliček poskládaného, složeného oka. Kromě toho mají některé druhy ještě jedno drobné tzv. naupliové očko, které se nachází mezi složeným okem a rypáčkem.
Uvnitř schránky, těsně pod hlavou na hřbetní straně zaujme rychle tepající srdce (200–250 tepů za minutu). „Krev“ – hemolymfa je bezbarvá a proudí volně. Pod srdcem je vaječný vak. Ten může být prázdný nebo vyplněný vajíčky či mláďaty. Případně se na tomto místě vytváří hnědočerné efipium – sedélko s trvalými vajíčky, které pak samička odkládá do vody. Středem těla prochází od spodní části hlavy až k drápku střevo, obvykle ve tvaru obráceného písmene C.
Určovat perloočky můžeme podle klíčů, které jsou založeny na různých tvarech schránek těchto korýšů – tím si vystačíme obvykle maximálně zařazením do rodu. Například hladinovky mají ploché břicho s chloupky, kterým se přichytávají k vodní blance těsně pod hladinou. Kaluženky mají na hlavě výrazný hrb a oranžovorůžová trvalá vajíčka, tykadla nosatiček zase vybíhají v jakýsi chobot, hrotnatky mají konec těla zakončen viditelným trnem atd.
Při snaze o druhové určení pak hrají roli znaky na drápku (jeho tvar, trnečky…), na hlavě a podobně. Pokud zůstaneme u nejznámější čeledi hrotnatkovití a zmíníme několik základních druhů, například hrotnatka velká (Daphnia magna) má charakteristický průhyb na drápku a určení je tak zcela jednoznačné.
Hrotnatka jezerní (D. cucullata) zase nemá naupliové oko a její přilbovitá hlava vybíhá často do vysoké „mikulášské“ čepice. To dělají v menší míře i některé jiné druhy (D. galeata) v případě výskytu drobných dravců ve vodě – larev koreter nebo dravých perlooček ramének velkých. Dafnie se tak snaží zvětšit své tělo, aby predátoři zvolili jinou, menší kořist. Tomuto jevu se říká cyklomorfóza, protože se objevuje opakovaně v letních měsících, kdy je tlak drobných dravců největší.
Hrotnatka rybniční (D. pulicaria) má na konci těla výrazný hrot a síťování na schránce mezi okem a rypcem je tvořeno podlouhlými políčky, zatímco u jinak velmi podobné hrotnatky obecné (D. pulex) jsou políčka zhruba stejnoosá. Kromě toho se však některé dafnie vzájemně kříží, což určování výrazně komplikuje.
Určování perlooček do druhu je doména například laboratoří státního podniku povodí, které tuto problematiku řeší zejména na vodárenských nádržích a přehradách. Některé druhy totiž fungují jako bioindikátory, tedy mohou nám svým výskytem o dané lokalitě něco napovědět. To se hodí i v rybářské praxi.
Diskuze k článku (0)