Rybníky na našem území jsou kulturním dědictvím z dob minulých. Z roku 993 pochází první zmínka o osadě „Rybníčku“ v Praze. Další pak z Kosmovy kroniky v roce 1034, kde se dočteme o předávání rybníka Sázavskému klášteru.
text: Petr Svatek
Průlomovým jevem byla nadační listina Přemysla Otakara II. z roku 1227, ve které se povoluje budování rybníků. Následně se rybníky budovaly v blízkosti klášterů, protože ryby byly považovány za postní pokrm. Rychlý nárůst rybničních soustav následoval za Karla IV. a samozřejmě nesmíme zapomínat na slavné období 15. a 16. století, kdy na našem území tvořily rybníky velikáni jako Š. Netolický, M. Ruthard a J. Krčín z Jelčan a Sedlčan.
V tomto období bylo na našem území až 180 000 ha rybníků. Následně došlo v 17. století k masivnímu rušení rybníků a následovala období s oběma světovými válkami. V dnešní době je na našem území České republiky něco kolem 52 000 ha rybníků.
Rybniční akvakultura je cílevědomá péče o stav rybníků (usměrňování porostů a dřevin, rozvoj přirozené potravy, přikrmování, volba vhodné a přiměřené obsádky ryb a v neposlední řadě hospodaření s vodou). V dnešní době se musí hospodaření na rybnících řídit přírodními zákony. V první řadě je to zákon o nakládání s povrchovými vodami pro chov ryb. Tím dalším je zákon o ochraně krajiny a přírody.
Prioritní aktivitou rybníkářství je trvale udržitelný chov ryb v rybnících. Rybník má tzv. definici „uměle vytvořená nádrž za účelem chovu ryb, která je snadno vypustitelná“. Proto jsou rybníky ve většině případů mělké a úživné vody. Z hydrologického hlediska jsou to vody nestálé (s výkyvy teplot a fyzikálně chemických vlastností). V našich podmínkách je prioritní chovanou rybou kapr obecný, ale chováme zde i jiné druhy: lína obecného, tolstolobce pestrého, amura bílého, štiku, candáta, sumce aj. Těmto rybám se říká ryby vedlejší.
Pokud jsou rybníky málo úživné a hlubší, slouží často jako vody pro sportovní rybolov a případnou rekreaci. Z některých těchto vod jsou vytvářená tzv. koupaliště. Pokud se jedná o chov ryb samotný, není vždy pro tyto vody prioritní. Jsou to rybníky nacházející se v přírodních rezervacích nebo v CHKO oblastech. Zde může převládat krajinotvorný prvek spolu s ochranou vodního ptactva (hnízdiště) nebo ochrana vodních živočichů v podobě různých obojživelníků.
Asi největším přínosem rybníků, kromě cílené akvakultury, je jejich schopnost zadržovat vodu v krajině. Rybníky máme nebeské, pramenité, průtočné a náhonové. Především rybníky náhonové byly stavěny pro chov ryb, ale jejich napájení stokami z nich dělá důmyslné rybniční soustavy, které nejenže zadržují vodu, ale také zavlažují okolí. Kromě zavlažování udržují stálé teplotní klima a vlhkost v okolí rybníků. V teplém období ochlazují vzduch a zvyšují vlhkost a v chladném období vzduch oteplují.
Další vlastností rybníků je zachycování splachů z polí a z okolí. Tyto splachy jsou velmi často bohaté na dusík a fosfor. Dusík je zde odebírán rostlinami a přeměňován denitrifikačními bakteriemi na plynný dusík, který se vrací zpět do atmosféry. Fosfor se zde ukládá jako živina pro rostliny a vodní organizmy. Pokud se bahno z rybníků využívá, jako hnojivo na pole je velmi bohaté na živiny, na které jsou náročné především řepka a kukuřice.
Diskuze k článku (0)