Štika obecná (Esox lucius) je nejznámější dravou rybou našich českých vod. I v této rubrice jsme se jí již několikrát věnovali a odhalili její dokonalou schopnost lovu a až neuvěřitelnou sílu kanibalizmu.

text: JS

Nyní bychom se však rádi dostali k samotnému původu této jedinečné ryby a k cestě, na které dnes nové populace štik vznikají. Mnoho rybářů si totiž dodnes myslí, že se štika obecná stále bez problémů přirozeně rozmnožuje v našich řekách nebo rybnících. Není tomu tak.

Nenasytná ryba        

Štika je zástupcem již vyhynulé starobylé skupiny, jejíž výskyt se datuje až do doby třetihor a můžeme ji najít nejen v Evropě, ale také v Asii a Severní Americe. Tam obývá spíše chladnější části obou kontinentů. Zajímavé je, že tento druh dokáže obývat i tzv. brakické vody, kde často tvoří velmi početné populace.

Málokdo také ví, že štika obecná má velmi neobvyklé růstové vlastnosti. V dobrých podmínkách dokáže v prvním roce dosáhnout pohlavní zralosti, délky až 50 cm a hmotnosti kolem 750 g. Při této rychlosti růstu je však nutné počítat v chovech i s velkou spotřebou potravních ryb. Jediná štika jich může spotřebovat až 7 kg na 1 kg svého přírůstku.

V případě nedostatku potravy je štika dokonalým kanibalem, který je schopen pozřít kořist až do 70 % své délky – a to už od velikosti pouhých 3 cm! V dobrých podmínkách je poté schopna dorůstat až do délky 150 cm a hmotnosti 35 kg.

Výtěr

Štika se přirozeně vytírá v zatopených loukách po jarním tání sněhu. V dnešní době však bývá sněhu nedostatek a druh tak přišel o svá přirozená trdliště. Odhaduje se, že pouhých 10 % štik v našich vodách vzniká z přirozených výtěrů. Zbylých 90 % proto vzniká cestou umělého výtěru.

výtěr štiky
foto: archiv školy

Před umělým výtěrem jsou generační ryby při brzkých jarních výlovech komorových rybníků šetrně převezeny do malých manipulačních rybníčků v blízkosti líhně. Zde je totiž možné kontrolovat jejich připravenost k výtěru. Jedinci se následně přemísťují na předem připravené žlaby do líhně. Zde poté dochází k samotnému umělému výtěru.

Připravené štiky není nutné hypofýzovat. K uvolnění jiker totiž postačuje standardní masáž břišní dutiny. U jikernaček velmi dbáme na osušení ryb kolem močopohlavní papily, aby nedocházelo k nežádoucí aktivaci jiker.

jikry
foto: archiv školy

Jikry se totiž mohou oplodnit vodou, močí i krví. Jikry tak vytíráme do připravené suché misky. Masáž břišní dutiny provádíme směrem od hlavy k ocasnímu násadci. Od jedné kvalitní jikernačky je možné tímto způsobem získat až 200 000 jiker.

Potomky zaplatí smrtí

Následné získávání spermatu je už složitější. Mlíčáci sperma uvolňují pouze v minimálním množství, které na oplození jiker nepostačuje. Proto je nutné mlíčáky usmrtit a varlata s mlíčím vyjmout. Ty jsou následně rozstřihány na menší kusy a přes uhelon nebo dámskou punčochu vymačkány na připravené jikry.

Pohlavní produkty se poté aktivují obyčejnou vodou a dochází k oplození. Oplozené jikry pak bobtnají. A jelikož je štika obecná rybou fytofilní (v přírodě ukládá jikry na rostliny a kupříkladu potopené větve), tak začínají po několika prvních minutách velmi silně lepit.

plůdek
foto: archiv školy

Lepivost jiker je však při umělém výtěru nežádoucím jevem a je nutné ji odstranit tzv. odlepkováním. To se v tomto případě provádí jílem či kaolínem, v němž se jikry odlepkovávají až 60 minut. Jikry zbavené lepivosti jsou poté přemístěny do inkubačních lahví, kde se z nich podle teploty za dva až tři týdny vykulí nová generace štik.

Výskyt štiky obecné tak dnes prakticky nezáleží na přírodě, ale na naší práci nebo vysazovacích plánech. Nezapomínejme tedy, že tento druh do našich vod patří a těší se velké oblibě.