S jarem přichází reprodukce našich ryb. V březnu se začíná třít štika, v dubnu pak candát, plotice, ježdík aj. V květnu jsou to cejni a na přelomu června kapr. V samotném červnu se tře lín a následně sumec. Rybí výtěr není závislý jen na měsíci, je také velmi ovlivněn teplotou vody a světelným dnem. Ale právě teplota vody se jeví jako zásadní faktor.
text: Petr Svatek
Všechny ryby žijící na našem území se vytírají jednou ročně. Výjimkou je zřejmě jen střevlička východní, která to stihne i pětkrát do roka.
Většina našich druhů ryb se vytírá a zároveň žije na území ČR, ale vyskytují se u nás i ryby, jako je losos obecný, který většinu svého života tráví v moři a na výtěr putuje do sladkých vod, kde se i vykulil a žil v prvním roce života. V této fázi se malý losos nazývá strdlice. Losos je navíc výjimečný také tím, že se vytírá jen jednou za život a po tření umírá. Ryby, které žijí ve slaných vodách a následně se vytírají ve sladkých, se označují jako anadromní.
Naopak katadromní jsou ryby převážně žijící ve sladkých vodách a před třením putují do slaných vod. Z našich ryb do této kategorie patří úhoř říční, který táhne z Labe do Severního moře a následně do moře Sargasového. Zde se vytírá v hloubkách přes 200 m. Tlak, který v těchto hloubkách vzniká, je jedním z důvodů, proč se úhoře nedaří uměle reprodukovat. Stejně jako losos, i úhoř se tře jedinkrát za život.
Při samotném výtěru se tře mnoho mlíčáků i jikernaček najednou. Rozdíl je jen v podloží, které ryby upřednostňují. Typickou výjimkou skupinového výtěru je candát, který má psamofilní výtěr na kořínky nebo písek a výlučně se vytírá v páru. Následně mlíčák hlídá jikry a potomstvo do rozplavání. V tomto období se dá s nadsázkou tvrdit, že se candát nebojí napadnout cokoliv nebo kohokoliv, kdo by jeho hnízdo ohrožoval.
Zajímavým způsobem se vytírají také hořavky, které se vytírají do žaberního aparátu škeblí. Tomuto výtěru se říká ostrakofilní a bez výskytu škeblí je naprosto nemožný. Býložravé ryby, jako je amur, se vytírají do vodního sloupce (pelagofilní výtěr) – jikry následně plavou, dokud se nevykulí plůdek.
Mnoho akvaristů zná díky tetrám a parmičkám polopelagofilní výtěr, při němž se ryby vytírají do vodního sloupce nad tvrdým dnem a jikry následně klesají ke dnu. Takto se u nás vytírá mník nebo síhové. Lososovité ryby praktikují lytofilní výtěr. Ryby plavou do mělčích pater řek a vytírají se na kamenité dno. Kromě pstruhů se tímto způsobem vytírá i parma.
Následující výtěr je většině sportovních rybářů známý, protože ho často pozorují v jarních měsících u plotice, cejna, lína nebo kapra. Ryby vplouvají při vyšší vodě do zaplavených porostů, kde se následně třou.
Poslední indiferentní výtěr je typický pro okouna, který není náročný na výtěrový substrát. Tře se kromě bahna na jakýkoliv substrát. V posledních 20 letech můžeme něco podobného říct i o jiných rybách, protože jsou nuceny přizpůsobovat se zpustošeným vodám od lidí. V některých lokalitách se ryby sice vytírají jako o život, ale potíž tkví v to, že inkubace jiker v nevhodných podmínkách vede jen k malému přežití jiker do vykulení.
Pokud například uděláme jez na Labi, změníme rázem parmové pásmo na zabahněné cejnové. Kde narovnáme toky a zničíme břehové linie ve prospěch cyklostezek, zničíme kořenové systémy zasahující do vody. Touto regulací koryta odebíráme řekám mělké části, které po zaplavení při velké jarní vodě sloužily jako výtěrová trdliště pro mnoho druhů ryb. Samozřejmě bychom takto mohli pokračovat dále. Proto i tento aspekt nerespektu k přírodě má velký vliv na dynamiku populací v našich vodách.
Diskuze k článku (0)