Učíme se v Třeboni: Královna řek – parma obecná

Královnou našich řek byla odjakživa parma obecná (Barbus barbus). I z tohoto důvodu je po této rybě zcela právem pojmenováno jedno rybí pásmo.

text: Petr Svatek

Ryba torpédovitého tvaru s velkými masitými pysky a čtyřmi vousy nejraději hledá potravu mezi kameny, které ráda převrací. Nejčastěji to jsou larvy hmyzu, různí měkkýši, blešivci aj.

Parmu najdete především v západní a střední Evropě. Vyskytuje se v Anglii, Francii, na Pyrenejském poloostrově a ve většině středoevropských států. Ve východní časti Evropy se vyskytuje až po Ukrajinu a Bělorusko. Nenachází se ve Skandinávii, jižně od Alp a na jižní části Balkánského poloostrova. Nejpočetnější populace s přirozeným výskytem je v Dunaji.

Parmě vyhovují mělčí proudné úseky se středně velkými kameny. Právě pod nimi nachází svou potravu. Je to ryba bezesporu náročná na kyslík, kterého je v proudných úsecích řek díky čeření vody dostatek. Zdržuje se u dna, kde tvoří velmi početná hejna. Má denní i noční aktivitu. Pokud to podmínky dovolí, může se dožívat 20 let.

Mlíčáci mají život o něco kratší a rostou o něco pomaleji. Všechny trofejní úlovky parem jsou jikernačky, které podle podmínek pohlavně dospívají mezi 3. až 6. rokem života, mlíčáci mezi 2. až 4. rokem. Mlíčáci mají v době tření, které probíhá od května do července, markantní třecí vyrážku.

Výtěr je litofilní (na kamenité dno) a porcový (probíhá ve více dávkách) při teplotě 16 až 20 °C. Při samotném výtěru se jedna jikernačka vytírá s více mlíčáky. Relativní plodnost jikernačky se pohybuje od 30 do 80 tisíc jiker na 1 kg ryby. Jikry jsou asi 2 mm veliké před nabobtnáním, po nabobtnání mají 3 mm. Jejich samotný vývoj trvá 7 až 10 dní, podle teploty vody. Vytřené jikry se úspěšně vyvinou jen v proudných úsecích s tvrdým kamenitým dnem.

V současné době jsou stavy parem mnohem menší, než tomu bývalo. Prvním faktorem, který stavy negativně ovlivňuje, jsou bezesporu úpravy toků, na které se parmy velice špatně adaptují, protože přichází o svá trdliště. Nevadí jim ani tak regulace břehů, protože se zdržují na volné vodě, ale s regulací jezů už je to poněkud horší.

Není tomu tak dávno, kdy byl na pražské Vltavě pod soutokem Vltavy s  Berounkou vybudován Modřanský jez (1979 až 1988). Právě na tomto místě se před jeho výstavbou vyskytovaly hojné populace parem, které migrovaly mezi Vltavou a Berounkou. Největším problémem těchto jezů je, že změní celý charakter toku.

V nadjezí se náhle objeví cejnové pásmo, které se brzy zanáší bahnem, proudné úseky úplně zmizí a potravní nabídka, která parmám vyhovuje, zde najednou není. Na těchto stavbách jsou většinou rybí přechody, které jsou ale z větší části nefunkční. V horším případě se nad daným jezem o kilometr dál nachází další jez.

Tímto způsobem je přehrazena většina našich toků. Nedá se říci, že zde parmy nejsou, ale je to jen pouhé torzo, které nám tu zbylo a možná by tu ani nebylo, kdyby nedocházelo k umělému vysazování Českým rybářským svazem.

Dalším nežádoucím faktorem jsou přemnožení predátoři. Největším problémem je asi kormorán, který ryby v zimním období snadno nachází v mělkých částech řek. Parma je hejnová ryba a svým tvarem těla je pro kormorána velkým lákadlem (pozře ji bez jakýchkoliv problémů i v 50cm velikosti). Samozřejmě nesmíme zapomínat ani na tlak ze strany rybářů.

Zářným příkladem byla doba před více než 20 lety pod Střekovem na Labi, kde se rybáři kvůli této rybě skoro mačkali, aby nějakou ulovili. Přestože parma nedisponuje nikterak chuťově kvalitním masem, byla sportovními rybáři hojně odnášena od vody. Pokud se tyto faktory sečtou, je zřejmé, že se tyto krásné ryby nemohou v tocích udržet v početnějších populacích.

Parma obecná byla odjakživa brána jako bioindikátor říčního prostředí a každý rybář, který viděl film Zlatí úhoři, si na tuto majestátnou rybu jistě vzpomene.