Tradiční rybolov na africkém jezeře Baringo

V Africe, kde ještě stále většina obyvatel nemá co jíst, mají ve výživě mnoha etnik v některých regionech důležitý význam ryby. Místní rybáři je loví již po staletí tradičními, často dosti primitivními způsoby.

text: Jozef Májsky

Snad i proto, na rozdíl od našich končin s vysoce efektivními rybolovnými metodami, zde jen výjimečně došlo k vyhubení populací hospodářsky významných druhů ryb v důsledku nadměrného rybolovu. Platí to jak pro lov mořských ryb v pobřežních vodách Atlantiku a Indického oceánu, tak i pro lov sladkovodních ryb ve velkých afrických jezerech.

Většina těchto jezer leží ve Východoafrické příkopové propadlině (Great Rift Valley) táhnoucí se severojižním směrem téměř podél celého kontinentu v délce kolem pěti tisíc kilometrů. Na území Keni se nachází rovněž několik jezer, včetně části Viktoriina jezera, ryby ale žijí jen v některých z nich.

Mnohá z turisty navštěvovaných jezer, například známé jezero Nakuru, mají totiž silně alkalickou vodu. Ta vyhovuje pouze některým sinicím, řasám a korýšům (žábronožka solná), kterými se živí obrovská hejna plameňáků.

Když krokodýli hodují

Při krátkém pobytu v této východoafrické zemi jsme se spolu s kamarádem zastavili i u jezera Baringo, které leží severně od jezera Nakuru v nadmořské výšce 1100 m a navzdory dosti alkalické vodě v něm žije několik druhů ryb.

Ty představují důležitý zdroj potravy nejenom pro domorodé obyvatele, ale dokáží uživit i nepřeberné množství rybožravých ptáků, například početné kormorány dlouhoocasé (Phalacrocorax africanus), rybaříky – třeba rybaříka jižního (Ceryle rudis), volavky, čápy atd. Rovněž tvoří podstatnou část kořisti krokodýla nilského, který je ve zdejších vodách velice početný.

Množství těchto předpotopně vyhlížejících plazů se nebojácně slunilo na březích, často v blízkosti lidských obydlí i lidí, kteří si plnili vodou plastové barely nebo prali prádlo. Dá se podle toho usuzovat, že pro místní obyvatele zdejší krokodýli zřejmě nepředstavují vážnější nebezpečí, proto nejsou ani pronásledováni.

Výměra jezera – nejčastěji je uváděno 130 km² – je rovněž zárukou toho, že zdejší ekosystém se udržuje v relativní rovnováze a největší ohrožení pro něj zatím nepředstavuje člověk, ale globální změny klimatu, především možné vysychání jezera.

Za úživnost jezera mohou i hroši

K ekologické rovnováze této velké vodní nádrže přispívají svým dílem i početná stáda hrochů, popásajících se v noci (výjimečně i přes den) na březích, kteří svým trusem vydatně napomáhají k zvyšování úživnosti jezera. V noci, když se tyto funící obři přiblížili jen na několik metrů ke stanu, nám sice nebylo všechno jedno, ale pozorovat je přes den ze břehu nebo člunu, patří k nezapomenutelným zážitkům.

Během plavby, kdy jsme se k nim přiblížili až na nějakých 20 metrů a náš černý lodivod vypnul motor, jsme byli velice vděčni Japoncům, lépe řečeno jejich spolehlivým lodním motorům, které dokážou nastartovat hned napoprvé. 

Protože bílý turista je zde považován automaticky za boháče, naše plavba při pobřeží jezera, kde jsme kromě hrochů věnovali pozornost především ptactvu, neušla pozornosti místních rybářů.

Konečně jsme viděli i rybáře

Na svých malých plavidlech – spíš vorech než člunech, svázaných z několika desítek kmínků (údajně balzových, balza je ale jihoamerická dřevina), která bravurně ovládají „pádly“ z kousku gumy, přispěchali za námi, aby se pochlubili svými úlovky. Protože až 80 % zdejšího rybího společenstva tvoří tlamouni, předvedli nám hlavně tyto cichlidy.

Podle literatury zde žije na alkalickou vodu adaptovaný poddruh tlamouna nilského (Oreochromis niloticus baringoensis), který někteří ichtyologové považují dokonce za samostatný druh O. alcalicus. Nenápadně stříbřitě zbarvený tlamovec zde dorůstá maximálně do délky 20 cm. Ulovené ryby, kterými se chlubil jeden z rybářů i takovým zpủsobem, že je držel v zubech, byly ale podstatně menší. Za předvedený výkon si vysloužil odměnu v podobě dolaru.

Druhý, asi stydlivější rybář se zahnědlými zuby, což je důsledek pití vody s vysokým obsahem alkalických solí a fluoridů, nám předvedl vzácnější reprezentanty zdejší ichtyofauny, kaprovité ryby z rodu Barbus. Žije zde Barbus intermedius. Tato mřenka má ale podle obrázků na internetu drobnější šupiny než úlovek domorodce.

Společnost jí ve zdejších vodách dělá ještě mřenka Labeo cylindricus. Jak zmíněný tlamoun, tak i tyto dva druhy zde dorůstají délky jen kolem 20 cm, a tak asi největší zde žijící rybou bude z Viktoriina jezera introdukovaný bahník východoafrický (Protopterus aethiopicus), dorůstající délky 1–2 m, nebo keříčkovec jihoafrický (Clarias gariepinus), sumec dorůstající až do 140 cm, kterého známe i z našich oteplených vod.

Tyto dva druhy ryb jsem zde neviděl a ani nechytil. Ale menší exempláře tlamounů, jak jsem měl možnost zjistit v podvečer, jich zde na příhodných balvanitých březích můžete ulovit desítky. Není přitom třeba mít ani větší síť, kterou používají domorodí rybáři, postačí i metrový čeřínek nebo pár metrů vlasce, menší háček, splávek a kousek chleba nebo ryby.

I když jezero Baringo není součástí sítě chráněných území v Keni, nevím, jak by reagovali místní domorodci z kmene Njemps, kdyby si zde bílý turista rozložil své moderní rybářské nádobíčko jen tak bez placeného průvodce nebo požehnání místního náčelníka. Pro Afriku je totiž typické, že běloch zde musí za všechno platit a nedej bůh, aby porušil zdejší, pro nás dosti nepochopitelné zákony nebo tabu.

Ale snad je to tak dobře, že zatím rybí bohatství jezera Baringo, resp. i některých dalších jezer ve Velké příkopové propadlině využívají prakticky jen domorodci. Kéž by jim to vydrželo ještě do daleké budoucnosti. Kdyby to totiž umožnily přírodní poměry, raz-dva se může najít podnikavec, který zde vysadí komerčně zajímavý druh ryby, třeba okouna nilského.

Tak, jak se to už stalo jinde v Africe. Žádané maso by se pak vyváželo, třeba i do našich supermarketů. A domorodci by se museli uspokojit s rybími zbytky. No, a že by z původní ichtyofauny zůstalo jenom torzo, to by snad trápilo jenom pár idealistů z řad ichtyologů.