Top nástraha na okouny?

Text: Jan Stluka, foto: autor

Vyrážíme v pět ráno a i když v kombíku sedíme jen dva, Martin musí mít kbelík s rousnicemi mezi nohama. Jinde prostě už není místo. Za necelou hodinu nás vítá zamilovaná Vltavická zátoka.

Naloďování tentokrát probíhá  přece jen ve veselejším duchu, po několika letech puchýřů jsme si konečně pořídili motor. Odpadá tak úmorné, skoro hodinové veslování. Volný čas věnujeme výrobě návazců a vaření kávy. Naprostou pohodu ruší až náraz vrtule do dna.

Martin to komentuje slovy: „Tak tady fakt je. Moc jsem ti nevěřil, že jsi našel mělčinu uprostřed zátoky půl kilometru od nejbližšího břehu.“

Nejdříve kontrolujeme motor, pak spouštíme kotvu a necháváme loď natočit proudy. Ihned poté nahazujeme. Neděje se však vůbec nic.

Splávky po hladině poponášejí jen mírné vlny.  Jedna cigareta střídá druhou. Už se nadechuji k delšímu monologu na téma: proč tu zrovna dnes ryby nejsou. Jenže anténka splávku krajní udice mizí pod hladinu. Do minuty se tak děje na zbylých třech prutech.

„Jsou tu!“

Delší komentář není třeba. Martin jen přikývne. Mlčky zdolává okouna, napichuje rousnice, mění návazce a mohutně kouří. Já dělám to samé.

Jak rychle záběry přišly, stejně rychle ustaly. Mezičas využíváme k úpravě Martinových udic, úzká brčka měníme za pořádné splávky, které se dobře staví a především jsou vidět.

Kolegovi místo brufenu, po kterém se ptal, dávám polarizační brýle. Po krátké chvilce si jeho oči odpočinou a bolest hlavy je pryč. Do večera kolem projedou ještě tři hejna. Na noc jedeme ke břehu, kde ještě pokoušíme úhoře.

Mělčina, na které chytáme, je však plná cejnů, kteří se právě třou a okamžitě po dosednutí udic na dno atakují naše žížaly. Proto v deset balíme a jdeme spát. Místo melodie telefonů nás ráno budí zima.

Balíme nocoviště a přesouváme se na včerejší místo. Pruhatci jsou pořád při chuti. Berou jako o život. Ke konci dne se snažíme spočítat ulovené kusy, ale stále dokola nám vychází tak vysoké číslo, kterému by nikdo nevěřil.