Téměř rybářská latina

K rybářům a jejich koníčku určitě patří i rybářská latina. Bez šťavnatě vyprávěných příhod a zážitků, různě přikrášlených nebo zcela smyšlených, se neobejde prakticky žádná rybářská sešlost, ale často ani posezení u nahozených prutů.

text: Jozef Májsky

Na rozdíl od rybářských báchorek bych chtěl uvést několik mých zážitků a zkušeností souvisejících s rybami, které na první pohled mohou vypadat jako rybářská latina, ale ve skutečnosti se staly. Některé jistě znáte z vlastní rybářské praxe, popřípadě literatury, jiné budou možná originální.

Lov na vrbovou kůru

Snad prvním zážitkem, který se mi již dnes nezdá tak neuvěřitelný, jako když jsem byl prvňáčkem, byl lov malých okounů na zcela netradiční nástrahu. U jedné malé tůně, kde byl tehdy tento druh přemnožený, se nás kluků tísnilo třeba i dvacet. Naše pytlácké náčiní pozůstávalo z lískového prutu, kousku vlasce, splávku z husího brku a háčku. Osvědčenou nástrahu představovaly hnojáčci.

Kolik asi pěticentimetrových okounů muselo být v této stojaté vodě, si nedovedu představit, protože na záběr jsme určitě nečekali déle než minutu a naše norma byla vždycky kolem 30–50 rybiček. Náš úlovek nevyšel vniveč, protože z velké části končil v žaludcích domácích kachen, popřípadě prasat. Nevím, kdo byl prvním experimentátorem, který se ocitl v tísni, když vypotřeboval všechny červy, ale ochotně jsme ho následovali.

V čase nouze jsme jednoduše zašli do blízké vrbiny, odřezali tenký proutek z vrby purpurové nebo nachové, sloupli z něj kousek červené kůry a tu navlékli na háček. Lov tak mohl pokračovat, protože okouni mého mládí byli nenasytní. Někdo pokrokovější použil dokonce i kousek červené izolace (bužírku) z tenkého měděného drátku. Přiznám se, že jsem se k této metodě pak už nikdy nevrátil, ale snad se někomu může tento nápad hodit.

Bolení kamikadze

O dravosti bolena se toho popsalo už hodně a rybáři se stále přou o to, zda tento neurvalec mlátí do hejna malých rybek ocasem, aby tak omráčil svou kořist, nebo je to jenom bajka. V každém případě se ale vrhá za rybkami téměř bezhlavě, často i do úplně mělké vody. V starší literatuře jsem kdysi četl, že občas při prudkých výpadech může bolen narazit do břehu nebo jiné překážky, takže se omráčí nebo dokonce i zabije. Kdybych tuto situaci nezažil, asi bych patřil k těm, kteří ji řadí mezi rybářskou latinu.

Bylo to někdy v polovině 60. let, kdy jsem byl svědkem uvedené situace – bolen se při honbě za kořistí utloukl o pobřežní skály. Byl to asi 60 cm velký exemplář, a protože byli na místě činu i rybáři, tak ho vytáhli z vody a nafotili i pár obrázků a jeden s mým kamarádem byl uveřejněný v rybářském časopise. Nejsem si jistý, ale zdá se mi, že raději způsob, jak získali pěkného bolena, neuvedli. Kdo by jim taky uvěřil, že?

Úhoř a plandavka

Mezi rybáři patří při lovu úhořů k nejoblíbenějším nástrahám rousnice, pak mrtvá rybka nebo rybí filety. Nevzpomínám si ale, že by někdo chytil úhoře přívlačí. Tedy až na mého kamaráda, který měl kromě štěstí i svůj první rybářský lístek a k němu mu rodiče koupili bambusový prut a malý naviják Rex.

Koncem léta se rozhodl zkusit štěstí s plandavkou ve tvaru slzy, která měla pěkné červené očko. Já, protože jsem neměl takové náčiní, jsem mu dělal asistenta. Bylo to přes den, nějak po poledni, tedy v čase nepříliš vhodném k lovu dravých ryb na přívlač. Žádná štika o jeho kousek plechu, kterému jsme říkali blinkr, ani nezavadila. Štěstí se na něj ale nakonec usmálo a na tuto asi 5–6 cm velkou plandavku chytil pěkného, zeleně zbarveného úhoře.

Protože jsme se s touto rybou nikdy nesetkali a nebyli si jisti, zda to není nějaký vodní had, navštívili jsme staršího rybáře, který nás ubezpečil, že se jedná o úhoře. Ovšem jenom se usmál a myslel si své, když jsme ho přesvědčovali, že byl chycený na blinkr. Jestli nám jeho maso tehdy chutnalo, to si už ale nepamatuji.

Parma a Jawa 250

Tato příhoda souvisí s vypouštěním derivačního kanálu přivádějícího vodu na turbíny vodní elektrárny. Byl zrovna začátek školního roku, nastupoval jsem do posledního ročníku základky a ihned po vyučování jsem s kamarády vyrazil k právě vypouštěnému kanálu. Jistě to mnozí znáte… Na dně se objevují různé předměty, my jsme měli štěstí a v asi 70 cm hluboké vodě jsme objevili zánovní černou Jawu 250.

Při jejím nadzvedání jsem sáhl na přední kolo. Kromě pneumatiky jsem zacítil i rybí tělo, ale ryba se schovala pod přední blatník motocyklu. Přestože voda počátkem září nebyla nejteplejší, neváhal jsem, ponořil se hlouběji a v ruce jsem držel přes půl metru velkou parmu!

Tehdy, v památném roce 1968, byly poměry obecně jiné, než je tomu dnes, a tak se nikdo včetně rybářů nepozastavoval nad tím, že si zde lidé, podobně jako pravěcí sběrači, zabezpečují večeři. Parma tak putovala do pytle k několika kapitálním cejnům a já jsem doma dostal pochvalu. A jak skončila Jawa 250? Našel se koumák, který ji pracně dotlačil domů, kde mu ji zabavili policajti, tehdy ještě příslušníci VB.

Candátí lože

V 60. letech jsme jako kluci prošmejdili každou vodu v okolí. V největší oblibě jsme měli mělká mrtvá ramena řeky, kde se dalo nejenom dobře pytlačit, ale i koupat. V jedné asi 2 ha velké tůni, která měla bahnité dno a hloubku jenom kolem 1,5 m, jsme zaznamenali zajímavou zkušenost s candáty.

Během prázdninového koupání jsme zjistili, že zhruba každých 20–30 m byla na dně asi 50cm prohlubeň (délka 60–100 cm, šířka 30 cm). Když jsme nohama prohlubně prozkoumávali, zjistili jsme, že v každé z nich je candát. Některé ryby utekly, jiné jsme mohli nohou či rukou po jejich drsném těle i pohladit.

Candáti tímto způsobem zřejmě vyřešili nedostatek úkrytů a snad se ani nejedná o výjimečný jev. Je možné, že prohlubně mohly sloužit nějaký měsíc, dva dřív i při tření. Jestli pány jednotlivých prohlubní byli pouze samci, jsme samozřejmě nezjistili.

Úlovek myšího kožíšku

Tímto příběhem se přehoupnu do nedávných let, když do mé rybářské výbavy přibyl i bateriový elektrický agregát, který využívám při průzkumu menších potoků. Nepamatuji si už přesně rok, ale vím, že bylo 10. 10. Byl sychravý podzimní den a přelovoval jsem mělkou vodu u břehu s převislým rostlinstvem. Najednou se z porostu ozvalo zoufalé myší pištění.

Jeho původcem byl náš nejmenší hlodavec – myška drobná, kterou zasáhl na vlhké vegetaci elektrický proud. Třesoucího drobečka jsem si vzal domů a domníval jsem se, že bude v pořádku. Asi dva týdny to tak i vypadalo, myška mi s oblibou lezla pod košilí, kde si v teple ráda i schrupla, když jsem seděl u televize. Postupně se ale u ní objevoval občasný třes, a nakonec její srdíčko dotlouklo těsně u mého, v čase večerní siesty.