Přívlač

Loňská sezóna lovu hlavatek na slovenské řece Hron se nesla v trochu jiném duchu. Asi měsíc před zahájením mě kontaktoval Jakub Vágner. Měl v plánu natáčet lov hlavatek a samozřejmě si chtěl také nějakou pěknou ulovit, a tak mě požádal, jestli bych mu trochu nepomohl.

Na hojně prochytávaných vodách jsou postupem času záběry dravých ryb vzácnější a vzácnější. Mnozí rybáři to znají i z podzimních lovů, když narazí třeba na hejno okounů. Několik minut následuje jeden záběr za druhým a pak je zničehonic konec.

Tato ryba, slastný sen mnoha rybářů, je známější pod přídomkem podunajská. Ostatně se tak ještě před pár lety jmenovala oficiálně. Hlavatka (Hucho hucho) je fascinující tvor. Ve všech ohledech.

Není pochyb o tom, že se naše vody mění. A spolu s nimi se mění i rybáři. V nedávné minulosti byl typickým představitelem Petrova cechu rybář sedící na stoličce u dvou prutů nahozených na položenou, zádumčivě sledující svá čihátka, jestli se některé z nich hne.

Jistě jste již zažili u vody situaci, kdy jste měli zaseknutou velkou rybu, její vylovení se chýlilo ke konci a váš podběrák byl složený v batohu…

Zdatných kutilů je spousta, přičemž jejich velkou komunitu lze najít i mezi rybáři. Ať už to jsou třeba stavěči prutů, vazači umělých mušek, výrobci splávků, pekaři domácího boile…

Rybařím dlouhá léta a nekonečné vysedávání a čekání na jediný záběr není ničím, co bych vyhledával. Vše se ale rázem změnilo po jedné z rybářských vycházek.

Pavel Buček chytil opravdu velikou rybu, s jejíž hmotností si nedokázala poradit váha kalibrovaná do 50 kg. Úlovkem byl tolstolobik, kterého do nádrže možná vysazoval jeho dědeček před třiceti lety!

Podzim je roční období, které má mnoho rybářů nejraději. Od břehů řek a jezer zmizeli i ti nejotužilejší rekreanti. Smutní pouze rybáři školou povinní. Prázdniny zmizely v nenávratnu a před nimi jsou nekonečné měsíce školních povinností. Nicméně stále jsou zde víkendy a podzimní prázdniny, takže i nyní se najde čas na vytrvalé bičování vody.

Hladinový wobbler, kterému se říká popper nebo také popík. S těmito nástrahami se jistě seznámila už spousta rybářů. Hlavně těch, kteří propadli přívlači. Na první rybu ulovenou na popper se nezapomíná. Je to zážitek, který se vryje do paměti a nikdy nezmizí. Osobně jsem se s popíky poprvé seznámil při své první výpravě do Švédska.

Malé stojaté vody jsou mnohdy zapomenuté rybníčky, tůňky oplývající romantickým nádechem a starou rybářskou patinou, ale stejně tak jde o městské rybníky, požární nádrže či umělá koupaliště. Společné mají to, že zde žijí ryby. A pro redukci býložravých ryb se nasazují dravci, kteří budou naší kořistí i v tomto článku.

V říjnu začnou řady rybářů na březích revírů pozvolna řídnout. Důvod je zřejmý: stále chladnější počasí, které už tolik nepřeje sedavým způsobům rybolovu. Ti, kteří vytrvají a obětují pohodlí, se však stále mohou dočkat nádherných úlovků. Nehledě na to, že chytání ryb v podzimní přírodě, plné úchvatných barev a průzračného, svěžího vzduchu, je zážitkem samo o sobě.

Prvního říjnového dne se Vladimíru Hrabánkovi povedl na Sázavě životní úlovek. Po třiceti minutách zdolal nádhernou štiku dlouhou 118 cm. Největší štika oceněná zlatým odznakem v loňském ročníku soutěže NEJ NEJ, kterou časopis Rybářství vyhlašuje od roku 1971, měřila o centimetr méně.

Štika je tvor, který rybáře fascinuje snad odjakživa. I začátečníka. Je to právě štika, která dokáže v každém z nás rozproudit krev vždy, když je na rybářově háčku.

Když jsem před zhruba pěti lety prvně navázal háček přímo na vlasec, na něj napíchl smačka a celou sestavu zakončenou olůvkem dvacítkou poslal mezi potopenou suť, ve větší úspěch jsem nevěřil. Domníval jsem se, že dravec vzhledem k napnutému návazci nebude mít dost prostoru (a ani času) nástrahu pozřít dostatečně hluboko. Další jasné nevýhody jsem viděl v jakési neohrabanosti a svázanosti celé sestavy.