Obrazem

Les je zvláštní místo. Krásné za plného světla. Jakmile však světla ubude, mění se větve stromů v pokroucené paže přízraků. Světla je nyní viditelně méně. Slunce se asi na chvíli schovalo za záclonu mraků a les kolem mě se proměnil do strašidelné podoby.

Prodírám se pralesem vodních rostlin. Táák, ještě odhrnout jeden zelený závoj, opatrně ohnout překážející list leknínu. Co to vlastně dělám? Být na souši, mohl bych si vzít na pomoc nějaký slovník či encyklopedii, které dělí individuální lov na šoulačku, čekanou, slídění či vábení. Tady by se mi ale rozmočila každá moudry popsaná stránka. A wifi signál stěží nařízne hladinu hlouběji než pár centimetrů. Moderní svět vás příliš neruší, když jste v rybníku na čekané.

Bertolt Brecht vytvořil v Šestákové opeře z roku 1928 postavu londýnského podsvětí, vraha a lupiče Mackie Messera. Žralok zuby, má jak nože a z těch zubů čiší strach… Časem se z této věty stal úvod lidového popěvku, který měl vzbuzovat hrůzu a obavy přirovnáním žraločích zubů k noži Mr. Messera. U nás píseň perfektně nazpíval herec Miloš Kopecký. Vzpomínáte, vy starší? Dramatik Brecht nevyslovil žádnou novátorskou myšlenku, když vrcholové mořské predátory žraloky začlenil mezi zákeřné vrahy a zločince. Jakoby nečekali celý život na nic jiného, než na šanci zaútočit na člověka.

Přidal jsem plyn a motor ochotně zareagoval vyššími otáčkami. Prázdná silnice přede mnou, pusto i ve zpětném zrcátku. Nekonečno oliv mi pokroucenými a sukovitými kmeny za takové nehorázné rušení siesty hrozilo. Zajel jsem ke kraji cesty a vypnul motor. To ticho kolem mě bylo najednou absolutní. Osaměl jsem na silnici, která nejprve sténavě stoupala od pobřeží a nyní se s jásavou lehkostí vracela tam dolů, do slané náruče Jónského moře.

Kupec Žemla bloudí očima po prázdných regálech. Co měl, to ve své dobrotě rozdal. Už nic nemá… Rytmistr Kylián s mlasknutím vyprázdnil poslední sklenku. Nic k jídlu, pití, k užitku. Jen prázdný snědený krám a smutný hokynář s prázdnotou v očích…