lov úhoře

Chytání úhořů má své kouzlo a každý rybář je určitě rád, když nějakého pěkného hádka zdolá. Tak tomu bylo i v případě Mirka, který ulovil svého prvního úhoře. Jeho manželka ho za rybářskou vášeň nechválila, ale když přinesl domů rybu, nebylo to tak zlé.

To, co vám chci vyprávět, se odehrálo kdysi za hluboké totality. Odpoledne ke konci června jsem jel se svými rodiči rybařit na sportovní rybník poblíž Vodňan. Byla neděle. Slunce pálilo až běda a bylo hrozné dusno. Tedy počasí na chytání nic moc.

Duben mám rád. Sluníčko začíná hřát a příroda se konečně probouzí ze zimního spánku. Mezi známé jarní labužníky patří i úhoř říční, tajemný tulák.

Každému z nás se u vody určitě přihodily rozmanité zážitky. Mnohem méně je však situací, které sice s rybařením souvisejí, ale stanou se doma. A ještě méně je zážitků, kdy je ve všem rybář zcela nevinně.

Tuto rybu si s jinou nesplete ani rybářský analfabet. Je ověnčená aurou tajemna, za kterou může její vesměs noční život i dnes už sice notoricky známý, přesto pořád fascinující rozmnožovací rituál, který se odehrává v dalekém Sargasovém moři v hloubce několika set metrů.

Známe samozřejmě především zákonem povolené způsoby lovu ryb, někdy však není na škodu se vrátit i k některým takřka zapomenutým způsobům. Z dnešního pohledu jde o metody už historické či pytlácké.