Karas

Karasovi obecnému, kdysi běžné rybě našich tůní, dolních toků řek či návesních rybníčků, dnes v Česku hrozí vyhynutí. Zoo Praha se ve spolupráci s Akademií věd ČR, Českou zemědělskou univerzitou a Českým rybářským svazem podílí na jeho záchraně a návratu do přírody.

Vlastnosti karasa stříbřitého (Carassius auratus) jsme už v této rubrice zmiňovali několikrát. Řešili jsme celkovou problematiku druhu i jeho užitek v oblasti barevných (okrasných) ryb. Nyní se detailněji podíváme na jeho neobvyklý způsob rozmnožování a řekneme si, proč je tento nepůvodní druh u nás tak bohatě rozšířený.

Karasům obecným, kteří byli před rokem vysazení v retenční nádrži čistírny technologických vod Elektrárny Ledvice Skupiny ČEZ, se daří dobře. Ukázal to první kontrolní odlov. Příští rok na jaře by zde mohl proběhnout první výtěr. Uvedla to Skupina ČEZ v tiskové zprávě.

Na rybí pečenáče je vhodný větší cejn, tloušť, podoustev, plotice, karas atd.

Na videu vytáhne člověk z lednice zmrzlého karase stříbřitého a vhodí ho do kádě s vodou. Po minutě a 13 sekundách od vhození zmrzlé ryby se u tlamy karase objeví první vzduchová bublina, po několika dalších sekundách poprvé pohne ploutví a během chvíle začne normálně plavat.

Je to už nejméně půlstoletí zpátky, kdy druhové jméno karase obecného odpovídalo jeho rozšíření. Bohužel, situace se podstatně změnila a z ryby známé i běžnému člověku, natož rybářům, se stal ohrožený druh naší ichtyofauny.

Karas má chuťově dobré maso, vhodné jsou ryby delší 30 cm. Filety se musí ale na několik dnů naložit. Podobně jde připravit salát z větších cejnů.

Karas je ryba mého dětství. V sedmdesátých letech minulého století jsem o existenci karasa stříbřitého neměl ani tušení. V našich vodách plavali jen ti obecní. Na těsto z rozmočeného krajíce chleba brali spolehlivě. Stačilo napíchnout menší kuličku velikosti hrášku a hloubku nastavit kousek nade dno.

To, že naši prapředkové dobře znali příbuzného kapra, zlatavě zbarveného karase, běžně označovaného i jako karásek, svědčí stejně znějící příjmení, které je v našich zemích poměrně časté. Jen zcela ojediněle v některých regionech znali rybáři tuto rybu i pod jiným jménem, například na Třeboňsku ji podle Dyka (1946) označovali jako „katušku“.

Člověk začal již před tisíciletími v různých částech Země chovat některé druhy živočichů. Většinou proto, aby z nich měl větší užitek, jiné jen pro potěšení. Oba tyto principy se uplatnily i v případě domestikace ryb. Občas ale docházelo a stále dochází k opačnému procesu, když zdomácnělá zvířata utečou z chovu a vrátí se k divokému způsobu života. Odborníci populace zdivočelých živočichů označují jako ferální formy.