Deník

Konec roku se blíží. Bilancovat ale ještě nebudu, vždyť řada rybářů chytá své kapitální úlovky zrovna v tomto období. Někdo propadl kouzlu dírkování. A někdo si zimu užívá jen tak… Prochází se kolem vody a vzpomíná, jak se tu v létě krásně rybařilo.

Možná to bude znít jako pohádka, ale je to příběh lidí, kteří mají velká srdce a umějí dělat radost druhým. První příběh je o rybáři, který svou vášeň k vodě podědil. Rybaření přecházelo z otce na syna, s prutem uměl v rodině zacházet každý malý chlapec.

Jednou odpoledne jdu na procházku kolem vody. Jen tak se kouknout, jako to tam vypadá, zda najdu nějaké příjemné místečko na večerní lov. Potkávám rybáře. Slunce je vysoko na obloze, hladina tichá a nevypadá to, že by někdo něco chytil. Ze slušnosti každého rybáře pozdravím. Některý neodpoví, jiný pozdraví srdečně. Jeden starší pán se usmívá.

Jednou manžel přijel z práce s tím, že nedaleko od nás se za měsíc pořádají rybářské závody a že už zaplatil startovné. No, proč ne. V květnu už je hezky a tam, kde se závody konají, je prý hodně jeseterů. Už jen kvůli této rybě, kterou jsem ještě neměla možnost vidět na vlastní oči, na závody určitě pojedeme.

Venku se kabonilo, ale možná liják nepřijde. Pro jistotu ale s manželem a naším kamarádem jedeme na místo, kde je hned u vody hospůdka s přístřeškem. Tam se lze v případě deště schovat a splávky mohou zůstat ve vodě. U hospůdky ale vidíme veliký nápis: UZAVŘENÁ SPOLEČNOST – SVATBA.

Venku je krásně, počasí na rybaření jako stvořené. Jenže ležím v posteli a potím se. Přepadla mě chřipka. Manžel si už třetí den užívá rybolovu. Tiše mu závidím. Další den přišel domů a naříkal, že ho už několik dní bolí krční páteř. Bylo mi už lépe, proto jsem mu nabídla masáž krku. Na židli v kuchyni byla nedbale pohozená rybářská vesta. No nic, pověsím ji. Tíha vesty mě ale udiví.

Tento příběh se stal v době, kdy jsem o rybaření ještě neměla ani potuchy. Bydlela jsem na vesnici, měla tři malé děti a spoustu dobrých sousedů. Jeden pán důchodového věku, který bydlel nedaleko, byl rybář. Často jsem viděla, jak chodí k nedalekému rybníku. Vždy se zastavil, prohodil pár slov, pochválil mi zahrádku. Na zádech měl veliký batoh, opíral se o kolo a u nohy mu pobíhal malý voříšek.

To si takhle v polovině února Jíra libuje, jak mu v jeho rybníku krásně rostou candáti. Celou zimu je poctivě krmil. Stačilo jen vysekat díru v ledu, zašplouchat rukou ve vodě a už se kolem ní hemžila spousta nenasytných ryb. To bude úroda! A protože v jeho městě má soukromý rybník každý pátý člověk, tak si navzájem vyměňují své zkušenosti.

Že rybaření uklidňuje, si opravdu myslím. Ale narazila jsem na rybáře, u kterého jsem nemohla pochopit, proč se vlastně rybářem stal. Sedíme u řeky, sluníčko se dere mezi mraky, těším se z pěkného dne.

Jaro je na dosah ruky a stejně jako ostatní rybáři i my se opět těšíme k vodě. Pokocháme probouzející se přírodou a budeme si užívat prvních slunečních paprsků. Myslím, že se po nás stýská i rybám. Po zimě hladové, budou nenasytně hledat potravu a zase a znovu bojovat o svůj život. Naší rodiny se ale nemusejí bát. Většinou je vracíme zpět vodě.

Řada manželek rybářů se mě ptá, co na tom ti chlapi mají a proč jsou tak natěšení, když se chystají na rybářskou výpravu. Je to zcela jednoduché a logické. Už jen ten pocit, že budou minimálně týden bez dozoru, nikdo jim nebude do ničeho mluvit, nebudou se muset hlídat ve výrazech – a že to pánové umí, pěkně silácky se vyjadřovat…

Kolegyně mě krátce po prázdninách překvapila: „Můžeš mi říct, kde se vyřizuje rybářský lístek?“ Když jsem vyprávěla o kráse rybaření, vždy tiše naslouchala, ale občas pronesla něco o tom, že to je ztráta času. A o rybářích si myslela své.

Když jsem se podruhé vdala, jedním s nejčastějších témat mého muže byly vzpomínky na rybaření. Manžel mě takřka neustále zásoboval příběhy o tom, jak v dětství chytal ryby, jaký je to krásný koníček, kterému by se chtěl opět věnovat. Jelikož byl pracovně docela vytížen, na zájmy mu moc času nezůstávalo.