Sumec velký

Poznávací znaky

• Široká nízká hlava přechází plynule v protáhlé holé tělo, které se zužuje směrem k ocasu (ocasní část těla je ze stran zploštělá).
• Hřbetní ploutev je nápadně krátká a malá, báze řitní ploutve naopak velmi dlouhá a zasahuje až k drobné a zaoblené ocasní ploutvi, ale nedotýká se jí.
• Tuková ploutvička chybí.
• Tělo kryje tlustá slizká kůže bez šupin.
• Ústa jsou široká, s masitými rty a jemně ozubenými předčelistními kostmi a dolní čelistí.
• Na horní čelisti, která je zakrnělá a bezzubá, v blízkosti ústních koutků, se na každé straně hlavy nachází po dlouhém vousu, který často přesahuje při položení dozadu konec prsních ploutví.
• Na dolní ozubené čelisti jsou dva páry kratších vousků – celkem je tedy kolem tlamy sumce šest vousků (u sumečka amerického jich napočítáme osm).
• Oči jsou malé, svědčící o noční aktivitě druhu.
• Základ zbarvení tvoří tmavě modrošedá nebo olivově zelená barva, hřbet je modročerný, jednolitě tmavý, někdy i nahnědlý, boky světlejší, špinavě nažloutlé, s více či méně výraznou mramorovanou kresbou.
• Břicho je světle šedé až bílé, často s šedými skvrnami, síťováním či tečkami.
• Temnější skvrny vytvářejí nevýrazné mramorování boků, které zasahuje i na řitní ploutev.

• Dospělí jedinci jsou díky své velikosti nezaměnitelní. Malí se mohou podobat sumečkům rodu Ameiurus (například sumeček americký, Ameiurus nebulosus). Ten má ovšem vyšší počet vousků (8) a tukovou ploutvičku, kterou sumec velký nemá.

Sumeček americký
sumečkovití

Obývá dolní a střední toky řek a přilehlá říční ramena a tůně s členitým, měkkým a bahnitým dnem a břehy s dostatkem úkrytů, díky vysazování je přítomen také v údolních nádržích a některých rybnících.

Den tráví v úkrytech, což jsou místa se zatopenými křovinami, stromy, kameny, vývraty a výmoly ve dně.

Plůdek se živí zooplanktonem, červy a larvami hmyzu, u větších jedinců jednoznačně převládají ryby, výjimečně i ptáci a menší savci.

Nejvíce přijímá potravu od května do srpna.

Sumec velký je naší největší rybou.

Jde o rybu spíše společenskou, která nebrání své teritorium. Sumec je aktivní převážně v noci, kdy vyhledává potravu.

Je výrazně teplomilnou rybou, s poklesem teploty klesá i jeho aktivita.

Pohlavní dospělost nastává u mlíčáků ve třech letech, u jikernaček ve 4.–5. roce života.

Pouze v období tření a ochrany hnízda jsou mlíčáci agresivní.

Sumec se vytírá v párech při teplotě 18–22 °C (květen až červen), tření stimuluje i pokles tlaku vzduchu před bouřkou.

Jikry sumec ukládá na kořeny břehových dřevin nebo vodní rostliny.

Po vytření hlídá mlíčák hnízdo s jikrami až do jejich vykulení a pravidelně je ocasní ploutví oplachuje.

Sumci menších velikostí se loví běžně přívlačí na mrtvou rybku nebo třpytku, wobblery a gumové nástrahy představující rybky a velké červy.

Také na plavanou nebo položenou za použití běžného náčiní k lovu velkých kaprů.

Trofejní jedinci se dnes často loví z loďky za použití vábničky a na bójku s nastraženou větší živou rybou s využitím speciálních prutů.

Při lovu velkých sumců se osvědčily jako nástraha živé ryby nebo chomáč žížal a v poslední době i velké pelety, které obsahují silně vonící rybí moučky a oleje.

Sumec má přesnou trasu svého lovu. Tímto úsekem, dlouhým někdy i stovky metrů, občas proplouvá, a to obvykle v podvečer a v noci.

Někdy vyráží za potravou ještě brzy ráno.

Doba shánění potravy se pravidelně opakuje a zná-li rybář tato místa, má velkou naději na úspěch.

Důležitý význam má i počasí, nejlépe se lov daří při zatažené obloze, za deště a větru.

Dobře se chytá i v zakalené vodě a po přechodu studené fronty, když se začne oteplovat.

Někteří rybáři používají při lovu vábničku, kterou se sumec může přilákat. Je to protáhlý kousek dřeva na konci rozšířený do plošky, která bývá buď mírně vypouklá, nebo mírně vydutá. Ploškou se opakovaně tluče na hladině do vody. Sumce může zvuk přilákat a na nástrahu mnohdy zaútočí z pouhé agresivity.

Sumec je houževnatý bojovník, který spoléhá na svou hmotnost, ale dobře připravený rybář dokáže zdolat i velkého jedince.