Patří už tradičně mezi nejoblíbenější ryby. V souvislosti s možností lovit obrovské exempláře sumců na jihu Evropy (Španělsko, Itálie) adekvátně vzrostla i popularita tohoto vousatého krále evropských i našich vod.
text: Jozef Májsky
Život sumce velkého je prostudovaný relativně dobře, přesto mezi rybáři i veřejností stále kolují o tomto vousáči různé mýty, historky a báchorky.
Některé možná vycházejí ze skutečných událostí, jiné jsou ale zcela smyšlené. Protože tato ryba odjakživa fascinovala i mě, posbíral jsem o ní několik střípků a perliček, které mohou poučit i pobavit.
Ohlédnutí do antiky
Sumec zaujal už hodně dávno naše předky nejenom pro své chutné maso, ale i z hlediska péče o nakladené jikry. V antickém Řecku si všestranně vzdělaný filozof Aristoteles všiml, že sumec po tření snůšku jiker ochraňuje. Jeho pozorování pak doplnil Říman Antipa, který uvádí, že o jikry pečuje tato ryba i při poklesu vodní hladiny, nedbajíc na vlastní bezpečnost.
I když to není podstatné, je třeba zmínit, že na Peloponéském poloostrově Aristoteles pravděpodobně pozoroval blízkého příbuzného sumce velkého, který dostal koncem 19. století druhové jméno právě po tomto filozofovi. Kromě několika drobných morfologických rozdílů se sumec Aristotelův prakticky od sumce velkého neliší.
Svatební hry
Tření sumce začíná na jaře. V čase, když teplota vody dosáhne minimálně 18 °C. Jde o fytofilní druh ryby, proto mu jako třecí substrát slouží rostliny, z nichž se snaží pár ryb zformovat pohybem těl jakési hnízdo. Mohou to být ponořené jemnolisté vodní rostliny (stolístky, růžkatce, lakušníky, prustka obecná) i zatopená pobřežní vegetace, například listy mokřadních ostřic a trav, například chrastice rákosovité.
Místy využívá tento druh pro nakladení jiker i jemné kořínky vrb a olší vyrůstající pod vodní hladinou. Tření probíhá v mělké, pomalu tekoucí vodě, ve vodních nádržích a pískovnách ve vodě stojaté. Obyčejně svatební hry sumců vyprovokuje pokles tlaku vzduchu a tření se nejčastěji odehrává v noci.
Rybáři versus ichtyologové
Původně tvořil západní hranici rozšíření sumce velkého v Evropě Rýn. Za jeho vysazením do povodí řek ležících dál na západ mohou především ti rybáři, kteří si ve Francii a Španělsku nechtěli nechat ujít adrenalinový lov tohoto rybího obra.
Ichtyologové sice tuto introdukci neschvalují, ovšem rybáři jsou jiného názoru. A zřejmě nejenom oni! Lov sumců ve vodních nádržích ve Španělsku totiž zvyšuje o nějaké procento i turistický ruch v této zemi. Vždyť jen počet českých zájemců o lov sumců, kteří zavítají na Ebro, roste každým rokem.
Jen ve středu Evropy a na jihu? Kdepak!
I když ichtyologové řadí sumce mezi teplomilné druhy ryb, jeho areál sahá dosti daleko na sever. Rybáři ho loví nejenom v Pobaltí a na území velké části Ruska, ale dokonce i v jižním Finsku! Salinita Baltského moře je obecně velice nízká a klesá od západu na východ a sever.
Proto lze tuto dravou rybu ulovit na mnoha místech i v pobřežních vodách Baltského moře. Vyhovují mu rovněž brakické vody Černého i Kaspického moře, kde se díky bohaté nabídce potravy loví trofejní exempláře. Doslova za sumčí ráj lze označit rozsáhlou deltu Volhy.
Velké formace sumců
Sumec není samotář. To rybáři vědí už dávno. Teritoriální je pouze během tření. Vyprávění rybářů o velkých houfech tohoto dravce tedy nejsou výplodem rybářské latiny, ale místy patří k běžné realitě. V našich podmínkách jde spíš o zimující ryby vyhledávající hluboké jámy nebo koruny potopených stromů.
Svědectví o těchto uskupeních nám opakovaně přinesly záběry potápěčů. V evropských veletocích, kde dochází na jaře k třecím migracím sumců, pak lze pozorovat početné houfy vousáčů plovoucích na vhodná trdliště. V deltě Volhy byly pozorovány velké formace sumců chystajících se ke tření, jak loví žáby, které se právě pářily v mělké litorální zóně.
Na umělou nástrahu, na živou?
To, že lze sumce lovit vláčením i klasicky – tedy na živé nástrahy (rybky, žížaly, pijavky), zná i rybářský učeň. Nástražní ryby mají běžně délku 30-40 cm a je to celkem logické. Výběr rybích druhů je dnes omezenější než v minulosti. Dnes je asi nejdostupnější odolný karas stříbřitý, cejn nebo cejnek vydrží na háčku podstatně méně.
V mých klukovských letech rybáři s oblibou nastražovali piskoře, který byl tehdy místy docela běžný a nepatřil mezi chráněné druhy ryb. Neodolatelně prý působí na vousáče i úhoř, který vydává specifické zvuky vábící tohoto dravce.
Předci byli také koumáci
Před několika staletími, kdy gigantičtí sumci nebyly v našich vodách ničím neobvyklým, je naši předkové lovili pomocí obrovské vahadlové udice připomínající vahadlovou studni. Dřevěná tyč byla pohyblivě ukotvená ve vidlici a na silnějším konci zatížená kamenem.
Po záběru a zaseknutí háku do tlamy nebo žaludku sumec zdvihl závaží, které ho opakovaně vynášelo k hladině. Nakonec zůstal vousáč vysílený ležet na vodě, často břichem vzhůru.
Výjimečný adrenalinový způsob lovu sumců se snad ještě místy udržel na jižním Slovensku. Odvážní pytláci se zde za vousáči ponoří do jejich „ložnice“ pod kořeny stromů a po nahmatání a uchopení ryby za tlamu jí vrazí do těla kotvu s třemi háky. Ta je přivázaná k lanu, takže vytáhnout sumce na břeh je velice snadné.
Poněkud nedietní pochoutka
Protože maso sumce má minimum drobných kostiček, bylo odjakživa velice oblíbené. Moc dietní asi nebude, protože hlavně větší jedinci mají maso dosti tučné, běžně obsahuje 4 až 11 % tuku. Přestože je tuk soustředěn hlavně v ocasní části těla, ke kuchyňské úpravě se lépe hodí malé ryby s délkou těla do metru.
Větší exempláře obyčejně končí v udírně, kde se z nich část tuku vytopí. Z jater sumce a štiky prý středověcí kuchaři připravovali paštiku, zřejmě ale jen na stoly bohatých feudálů.
Něco pro kutily
V dobách, kdy tabulkové sklo patřilo mezi drahé úzkoprofilové zboží, se místo něj používala v oknech i sumčí kůže. Po usušení je prý transparentní a v Rusku ji bylo možné nalézt na chalupách ještě v 18. století. Je zajímavé, že po vyčinění ztratí sumčí kůže průhlednost. Lze z ní šít různé galanterní výrobky, rukavičky nebo jemné střevíce.
Zužitkován byl, nebo snad ještě je, i plovací měchýř. Dá se z něj vyrobit jednak kvalitní rybí klih, jednak gelový prostředek na čiření mladých vín, který představuje náhražku za vyzinu, vyráběnou z plovacích měchýřů jeseterů. Vyzina se uplatňuje i dnes hlavně při výrobě kvalitních bílých vín.
Povídejte, přehánějte!
Jistě každý rybář už slyšel nějaké vyprávění o vousaté obludě, která si ráda zpestří rybí jídelníček kachnou, menším psem nebo dokonce útočí i na koupající se lidi. Nevylučuji možnost, že velký sumec může bez problémů ulovit plovoucího pejska, ovšem člověk je i pro největší exempláře přece jenom trochu velké sousto.
I tato báchorka ale může mít reálný základ. Sumec ochraňující snůšku jiker totiž srdnatě útočí na každého narušitele, proto když mu do hnízda náhodou šlápne člověk, může i on utržit pořádný kousanec.
Síla stisku sumčích čelistí
Popsalo se o ní hodně papíru, sumčí stisk nelze podceňovat. A to nejenom při vylovování, když rybě mnozí lovci vsunou do tlamy prsty nechráněné rukavicí. Utržené odřeniny se pak velice špatně hojí. Rovněž při výběru háčků už mnozí rybáři podcenili jejich velikost, resp. ještě víc kvalitu materiálu. Ztráta téměř jistého úlovku v důsledku narovnání nebo zlomení nekvalitního háčku dodnes určitě mrzí nejednoho z nás.
Skutečnost, že i průměrně velký sumec dokáže lehkou neukotvenou loďku s rybářem táhnout i pár set metrů, svědčí o značné síle této ryby. Jestli vousaté monstrum dokáže i jiné kousky, musí posoudit každý sám.
Vodník a sumec
Z množství báchorek mě zaujala ta, která vypráví o tom, jak rybář nastražil na noc ocelové lanko s kachnou, přičemž ho uvázal o zábradlí u vody. Ráno pak nenašel nejenom „udici“, ale ani zábradlí. No, kdoví, kde je pravda! Vždyť podle některých pohádek na sumci jezdí pod hladinou vodník jako na koni.
Diskuze k článku (0)