Bylo 17. října. Vydal jsem se k vodě vyzkoušet pár nástrah a také svůj nový proutek na ultralehkou (UL) přívlač. Ten den vypadal nevinně a nic nenasvěcovalo tomu, že mi svatý Petr nachystal životní souboj.

Text: Daniel Valko, foto: autor, Ivo Novák

Počasí se tvářilo dosti zamračeně. Od rána totiž naše město obklopovala mlha, která postupem času přecházela v zataženou oblohu. Vždycky si říkám, že to musí být vlastně to pravé počasí na candáty, rytíře našich vod.

Tomu jsem přizpůsobil taktiku lovu. Připravil jsem si jemný vlasec, jemný proutek a gumové nástrahy. Přesněji řečeno – na prut 2-12 g jsem nasadil naviják s návinem rok staré šestnáctky a jako nástrahu jsem navázal oblíbeného twistera.

Místo lovu jasné!

Nedávno se mi v jedné místní zátočině povedla jedna pěkná candátí pětašedesátka, takže nebylo nad čím dumat. Nabalen do teplé soupravy jsem s prutem v ruce došel na místo.

Na nic nečekám a první nához posílám co nejdále. Bez velkého očekávání stahuji nástrahu ke břehu s tím, že první nához je spíš takový pozdrav všem domácím obyvatelům vodní říše.

Za chvilku se na břeh podívala 10cm candátí čudlička. Rychle dostala svobodu a navrch i rady do života

Po necelé půlhodince přichází velmi jemný záběr. Zasekl jsem. Odpor byl minimální, za chvilku se na břeh podívala 10cm candátí čudlička. Rychle dostala svobodu a navrch i rady do života, abychom se o pár let později třeba ještě jednou setkali.

Měním nástrahu a nahazuji do toho samého místa. Doufám, že jsem se trefil do hejna a že přijde krásná půlhodinka. Po několika dalších náhozech přichází razantnější záběr. Tak tohle je rozhodně candát, protože klepe hlavou přímo neskutečně. V kostech cítím osobáček. Nedočkal jsem se. Candát nástrahu vyklepal a zmizel.

Jsem zklamaný, ale tím úporněji nahazuji, i když vím, že mám pro dnešek patrně sklizeno. Nad stylem vedení nástrahy ani nijak nepřemýšlím, odevzdaně ji vedu nade dnem, guma směřuje ke mně a najednou – prásk!

Co je to za rybu?

Kdepak, tohle candát nebude. Brzda navijáku se roztočila, já stojím a nevěřím vlastním očím. Že by štika? Ne, ne… To by musela být obří zubatice. To snad není možné! Tam dole je nějaký velikán a já v ruce držím slaboučký cajk.

Soupeř si dělá, co chce. Pořádně začínám bojovat asi deset minut po záběru. Prut je ohnutý jako indiánský luk, vlasec jen piští. Vydrží? Asi ne. Bojuju ale dál a doufám, že rybě začínají docházet síly. To bude sumec, napadá mě. Lehá si!

Přes metr a půl!

Ryba mi ale nakonec poskytla šanci na úspěch. Zeslábla, takže jsem ji pomalu dostával k sobě. Pak jsem konečně soupeře uviděl. Panebože, ten sumec musí mít aspoň 140 cm! Poslední výpad vousatého soupeře jsem ustál a ten se nakonec vzdal. Když jsem ho dostal ke břehu a změřil ho, metr ukázal rovných 160 cm, vážit mohl +/- 30 kg.

Tento neskutečný zážitek, který byl umocněn slaboučkým náčiním, si budu pamatovat do konce života. Vousatému kamarádovi jsem popřál vše nejlepší a pustil ho na svobodu. Myslím, že mi trochu zamával ocasní ploutví.

Napsat komentář