Dva a půl tisíce let se snaží lidé odhalit život úhořů říčních, těchto tajemných ryb. A dodnes není o nich vše známé. Zájem o život úhořů vznikl hlavně tím, že lidé v řekách viděli mladé i dospělé úhoře, ale nikdy neviděli jejich jikry a neviděli úhoře ve tření, což ostatně platí dodnes. A to je odlišovalo od ostatních známých ryb. Proto ve vzdálenější i novější době vznikly nejrůznější teorie o jejich původu.

text: Pavel Šimek

Aristotelés ve 4. stol. př. n. l. ve své práci Historie živočichů píše, že úhoři prýští z nitra Země. O čtyři století později římský přírodovědec Plinius starší v 1. stol. n. l. zase uvádí, že úhoři vznikají z kousku kůže, který úhoř oddělí od svého těla otíráním se o kameny v řece.

Různé teorie v nekonečné řece času

Během dalších století byly tehdejšími přírodovědci vysloveny mnohé další podivuhodné teorie o původu úhořů. Například, že se rodí ze zkaženého koňského masa, z žíní koňského ocasu (tato teorie pravděpodobně vznikla tím, že byli viděni úhoři živící se masem koňského kadávru v řece).

Dodnes se někde loví úhoři tradičním domorodým způsobem tak, že se do vody hodí na šňůře přivázaná koňská hlava, která se později i s úhoři, kteří se v ní živí, vytáhne na břeh. Další teorie byly, že úhoři pocházejí z lososí kůže, z kapřích žáber, či že je snáší samička jednoho brouka. Jedna romantická teorie tvrdila, že se úhoři rodí z májové rosy.

Později (v 18. a 19. století) však byly v Polsku a Itálii u dospělých úhořů nalezeny pohlavní orgány, ale stále nebyla známa místa jejich reprodukce. Až koncem 19. stol. byla popsána přeměna úhoří larvy od evropského pobřeží v monté a mladého úhoře.

úhoř
foto: Zdeněk Drahokoupil

Tato úhoří larva byla sice už v roce 1763 popsaná zoologem Gronoviusem, který myslel, že to je druh průhledné ryby a dal ji vědecké jméno Leptocephalus breviostris. Stále ale nebylo známé, kde se úhoři rozmnožují…

Až dánský zoolog Johannes Schmidt podnikl za úhoři čtyři lodní výpravy a v roce 1912 potvrdil, že úhoř má svůj původ v larvě a že se úhoři třou v Sargasovém moři v tropické zóně Severního Atlantiku, kde objevil jejich larvy nejmenších rozměrů.

List a tkanička

Tím byla hlavní tajemství života úhořů evropských odhalena, ale dodnes převládají otázky nad odpověďmi. Proto bádání o úhořích všech druhů pokračuje i v současnosti moderními metodami, jako je např. jejich značení. V Sargasovém moři se miniaturní larvy vykulí z oplozených jiker.

Larvy jsou průhledné, ploché a podobají se vrbovému lístku. Mají velké černé oči a podivuhodné dlouhé „mléčné“ zuby a od každé jikernačky jich je několik milionů. Larvy jsou při své cestě k evropským břehům, na jejímž začátku jsou dlouhé cca 7 mm, unášeny Golfským proudem v hloubce 35 až 600 metrů, v noci v té větší hloubce.

Pomocí izotopů dusíku a uhlíku bylo zjištěno, že se larvy živí „mořským sněhem“, což je aglomerát mrtvého materiálu osídlený mikroorganizmy. Jejich cesta k evropským břehům, kam se dostávají většinou koncem léta, trvá jeden a půl až tři roky. Dostávají se k pobřežím od Mauritánie na jihu až po Barentsovo moře na severu.

Nejvíce se jich objevuje u pobřeží Pyrenejského poloostrova a Francie. Před dosažením evropského pobřeží jsou larvy dlouhé asi 80 mm a přestanou se živit, jejich hmotnost se o čtvrtinu sníží a délka se zkrátí o osminu. Vypadnou jim „mléčné“ zuby a jsou nahrazeny zuby definitivními. Tělo zeštíhlí a z „listu“ se stane sklovitá „tkanička“, známá jako monté.

Překoná i několik metrů svislých překážek

Monté potřebuje k pokračování své cesty vysoký příliv a nalezení ústí řeky svého původu. To pozná senzoricky. V řece monté roste, kůže získá pigment a sílí, část monté zůstává v ústích řek, část táhne proti proudu a asi po 80 km tahu proti proudu řeky se z něho stává mladý úhoř (žlutý úhoř).

Dodnes není zcela známo, jak u úhořů vzniká sexuální diverzita, což se děje ve věku kolem tří let. Víme, že vyšší slanost vody, blízkost ústí řek a vyšší hustota jedinců produkuje více mlíčňáků než jikernaček, proto v řekách dále od ústí se nacházejí většinou jen samice.

Úhoři jsou schopni na svém tahu překonat překážky i po souši, na mokré zemi i několik kilometrů. A samo monté překoná i několik metrů svislých překážek, jako jsou kupříkladu zdi či nízké přehrážky.

úhoř
foto: Zdeněk Drahokoupil

Přírodovědec Anthony Acon při zkoumání života pacifických úhořů Anguilla megastoma (úhoř polynéský) v Polynésii objevil, že mladí úhoři tam překonávají proti proudu říční kaskády, a při opačné cestě do tření úhoři tyto kaskády „slézají“ ocasem dopředu.

Pokračování zítra…