Článků o tom, jak někdo zasekl sumce a po zdolávání se buď smál, nebo plakal v Rybářství vyšlo spousty. Tohoto sumce, o němž píšu, jsem nezasekl. Zasekl ho tchán a celé to bylo tak neuvěřitelné, že neprožít to, ale jen někde slyšet, nevěřil bych.
Text: Jan Kraml, foto: Václav Jícha
Na soutoku Lužnice a Vltavy jsme chtěli přelstít nějakého červnového úhoře. Tchán vybalil svůj úhoří speciál – tedy prut smontovaný se dvou naprosto rozdílných zlomených teleskopů, starší vyhrkaný naviják a ten (zaplať pánbůh) naprosto plný vlasce 0,22 v barvě čerstvého lejna.
Ten se asi nikomu nelíbil, proto ho prodavač v rybářských potřebách zlevnil na pár korun. Na útlém úhořím háčku (samozřejmě bez lanka) se skvěla asi 4cm ouklej v pokročilém stadiu rozkladu, nafouklá od hnilobných plynů. Sedíme u řeky asi dvě hodiny a říkáme si, že si dnes asi ani neškrtneme.
Tohle úhoř nebude
Jenže před desátou večerní vylétlo čihátko k prutu, ryba se rozjela tak vehementně, že se po nárazu do prutu hlásič rozpadl na dva kousky. Standa zasekl a poskočil dva kroky směrem k vodě, jak se mu ryba snažila prut vyrvat.
Zbývající udice jsem rychle stáhl. Bylo jasné, že tohle úhoř nebude – ledaže by to byl bájný mořský had. Ryba táhla při dně a naprosto nekompromisně. Jasně, tohle bude sumec. A ne malý!
Napoprvé si vzal přes půl cívky vlasce a poté se nechal přitahovat. Mezitím se zcela setmělo. Rozsvícená čelovka se jevila jako dobrý nápad. Jenže vzápětí ji zmerčila mračna tiplic – kde je ten hrdina, který psal, že hmyzu u vody ubývá?
Toho večera bylo u řeky tolik hmyzí havěti, že to fakt hezké nebylo. Nakonec jsem čelovku držel na napnuté ruce co nejdále od hlavy – takhle to ještě šlo. Mezitím sumec podruhé vymotal půl cívky vlasce. Naše počáteční žertování o zaseknuté ponorce se změnilo na chraptivé jednoslovné výkřiky, jimiž jsme se snažili koordinovat jednotlivé činnosti. Jako v pravěku. Ryba podruhé mířila ke břehu. Už vysvlečený, s nožem v zubech jsem byl připraven k čelistnímu hmatu.
Sranda končí
Sumec usoudil, že sranda končí a po asi 120 minutách hry na zdolávání to vzal vážně. V pár minutách vymotal cca 300 m vlasce. Standa křečovitě drží prut, naviják vyluzuje všechny možné tóny a vlasec mizí. Kužel čelovky ozářil hubnoucí cívku a skrz vlasec už byla zřetelně vidět barva cívky samotné.
Tak teď! Buď, anebo! Tchánova pravačka brzdu utáhla na krev a vlasec stále držel. Sumec zkusil ještě další trik. Rychle pádil ke břehu. Ve svitu kužele od čelovky jsme sledovali, jak vlasec coby strunová kosa řeže větvičky převislých vrb. Nicméně metry vlasce na cívce přibývaly.
Po nekonečně dlouhé chvíli před čelovkou vyjela vousatá hlava monstra. Pochopil jsem, že věřit na vodníky pro naše předky nebylo zas tak složité. Zkušeně jsem zkusil zasunout rybě pravačku do huby, jenže sumec po mě chňapnul. Bylo pro mě naprosto nečekané, když se ryba rybáře nebojí, ale naopak zaútočí.
Sumec se otočil. Jeho hlava byla dva metry ode mě a ocas mi bubnoval do nohou. Podběrák na kapry byl v tuto chvíli vyloženě směšný. Nicméně nadešel ještě jeden pokus, hlava se totiž opět blížila ke mně. Ale bylo brzy, ryba nebyla správně unavená. A tak se sumec opřel ocasem o dno, jeho hlava vylétla nad hladinu, vlasec konečně prasknul a pod nohama jsem najednou měl jen zkalenou vodu.
Jen naprosto „přetažený“ a zkroucený vlasec, který vydržel neskutečné, nám se Standou dokazoval, že se nám to jen nezdálo.
Diskuze k článku (0)