Děda měl svou zaručenou metodu, jak s úspěchem navnadit. Dokonalou, tajnou, vymazlenou. A taky své místo na řece, kterému býval věrný. O skladně jeho krmení jsme věděli jen to, že je z rohlíků, kukuřičného šrotu a nějaké vůně. Byla to metoda Granada a trochu lezla do peněz. Těch děda jako důchodce moc neměl, zato měl povahu buldoka. Celý podzim sbíral po poli kukuřičné klasy, vozil je domů, sušil, loupal a šrotoval. Byl pilný jako včelička.

Text: Jaroslav Votava, foto: David Štrunc, pixabay

Jak se blížila sezona, začínal tanec. V řece Otavě mizela vědra vařených pochutin, děda sedával na bobku, pozoroval hladinu a spokojeně si pobrukoval: „Jen žerte, děti moje, za dva dny si to vyměníme.“ A většinou měl pravdu.

Potají i veřejně se říkalo, že ryby nikde nebyly tak pěkně zakulacené a žluťoučké, jako v Otavě ve Štěkni. Děda pro ryby a svou řeku doslova žil. Když se mu dařilo, tak přímo exceloval. Tahal rybu za rybou a pro lítost ostatních, méně šťastných rybářů, je zase pouštěl. Někteří ho proto měli plné zuby, o tom nepochybujte.

Jednou v létě se rtuť teploměru pohybovala na horní hranici jižních teplot. V hospodě ve Štěkni seděla rybářská parta a chytala u půllitrů. Se vzrůstající spotřebou piva a štamprlat dostával hovor správný rybářský říz. Chytalo se výhradně ve velikém stylu, posléze byly na pořadu dne jen trofejní ryby. Chlapi lhali tak, až se pípy kroutily hanbou. A tady to tenkrát všechno začalo.

Chlapi lhali tak, až se pípy kroutily hanbou

Sázka
Byl mizerný červenec. Horko, jasno, větřík se nepohnul už několik dní. Voda v Otavě byla nízká, skoro ani přes jezy se nedostala. Ryby hledaly chladnější proudy, rybářům nebraly. A právě tehdy se to stalo…

Děda zvedl v hospodě ruku a povídá: „Že neberou? To není pravda! Berou, ale člověk se na ně musí pořádně připravit. Dejte mi čtyři dny. Když pak nechytím aspoň tři slušný kousky, zaplatím půlku sudu plzeňského. Když chytím, vy zaplatíte hekťák. Platí?“ A už to jen vřelo.

Domlouvala se pravidla. Děda bude smět vnadit od pondělka do čtvrtka. Pátek bude dnem klidu a v sobotu ve čtyři hodiny ráno všichni nastoupí do akce. Jedinou výhodu měl děda v tom, že si mohl vybrat místo podle svého uvážení. Ale tři slušné ryby musí chytit od čtyř hodin ráno do sedmi.

Alchymie a babka v kostele
V pondělí děda vytáhl na dvorek starý prádelní kotel. Za asistence nejrůznějších čumilů v něm na ohni rohlíky, housky a šrot jen bublaly. Směs se pak ukládala do staré vaničky, která se přikrývala igelitem, aby krmení pořádně uzrálo.

Kotel střídal kotel, poleno střídalo poleno, pivo teklo proudem a někteří okounějící dědovi dokonce pomáhali. Během těch orgií měl děda doma peklo. Babka lamentovala, že je antikrist, když plýtvá božím darem a šla se pomodlit do kostela, aby dědek chytil housera a dal pokoj. Kdepak…

Místo, kde se vnadilo, bylo pro letní lov jako stvořené. Když velké koule skončily ve vodě, dno bylo žluté jako kanárek. Příprava z pohledu materiálního zabezpečení podmínek k dobrému lovu byla na jedničku.

V sobotu před čtvrtou ranní už aktéři akce stáli u vody. Bylo ticho, chlapi měli oči vyvalené v očekávání věcích příštích, děda ruce mírně roztřesené. Šero pomalu odcházelo a odkrývalo místo velkého vnadění.

Jdeme na to!
Lov začal. Sem tam sice něco jemně zabralo, děda vytáhl pár plotic, ale jinak nic. Úderem páté hodiny se na kolbišti zničehonic objevily kachny. Nebylo jich pět, deset. Byly jich celá hejna! Bylo jich tolik, že děda žalostně zaúpěl: „Jéžišmarjá, to není možný, tady snad jsou i kachny z Písku!“ Žádné huš, huš na ně neplatilo. Kachny totiž přítomné rybáře vůbec nebraly na vědomí. Potápěly se a žraly, žraly a žraly. A šmakovalo jim! Během chvíle totiž spořádali úplně všechno, co děda Študler rybám do vody naházel. A to byl konec.

Děda to schytal od babky, patřičně si to užili i nejrůznější „dobráci“. A na druhý den se na vratech dědovi chalupy objevil nápis:

Milý chlapče, děkujem ti za tvé dobré žrádlo,
za to Ti rády slibujem, že budeme samé sádlo.
Tvůj navždy oddaný kačer Donald

Ale jestli si myslíte, že už děda nikdy tolik nevnadil, tak se mýlíte. Zda dostal od majitelů kachen o posvícení nějaký deputát za vzorný výkrm? To taky nevím. Ale vím, že i v rybařině platí staré pravidlo, že málo je někdy setsakramentsky hodně.