Samotáři kontra rybí hejna

Dnes už asi jen těžko zjistíme, jestli první ryby žily spíš samotářským způsobem života, nebo již v pradávných řekách a mořích příslušníci jednoho druhu, popřípadě i několika druhů, vytvářeli menší nebo větší uskupení.

text: Jozef Májsky

Důvody, proč u jednotlivých rybích druhů převládá ta či ona strategie, dnes ichtyologové poměrně dobře znají, přesto nás ale i některé známé druhy ryb dokáží stále překvapit něčím novým. Obecně platí, že sklony k samotářství nalezneme ve větší míře u predátorů, a tato tendence se rovněž zvyšuje s rostoucím věkem ryb.

I když z našich vod známe staré mrzouty obhajující své teritorium jak u pstruha, hlavatky, štiky nebo sumce, tak stejně by rybáři uvedli bezpočet příkladů, kdy v jednom místě spokojeně koexistovala třeba desítka štik. Někdy příčinu tohoto jevu zcela neznáme, často ale za tím může být třeba vhodný úkryt – koruna potopeného stromu, nebo bohatá potravní nabídka.

Proto se obyčejně jedná o jev dočasný. Z našich dravců mají k individualismu menší sklon candát i okoun, tolerance k menším soukmenovcům ale má i u nich jistou hranici. Kanibalizmus, podobně jako třeba u štiky, k jejich naturelu patří.

Větší tendence k sdružování u candáta i okouna souvisí se způsobem lovu. Ten je u nich jiný než u štiky. Tito dravci, když loví v houfu, se totiž zmocní kořisti snáz než při individuálním lovu, který lépe ovládá číhající štika. Ze zkušeností rybářů vyplývá, že svou oblíbenou prohlubeň pod balvanem neopouští starý pstruh ani tehdy, když zde nenachází dostatek potravy, podobně se chovají i mnohé štiky. Jediné, co tyto ryby dokáže vyburcovat, aby opustily své stanoviště, je období tření a s ním spojené hormonální změny, které proběhnou v jejich organizmu.

Velice podobně se chovají ryby i v mořích a oceánech. Nejenom zkušení rybáři, ale i potápěči vědí, že když najdou podmořskou jeskyni nebo vrak obydlený třeba velkým kanicem nebo murénou, tak je zde většinou zbytečné hledat jejich další soukmenovce. Je zajímavé, že pestrý svět tzv. plakátových ryb na korálových útesech je plný individualistů, popřípadě dvojic – párů, obhajujících své teritorium.

Přitom se nemusí jednat o dravce, ale často o řasožravé druhy, které si chrání před konkurencí svou „zahrádku“ na kuse balvanu. U jiných druhů, například klipek, je zase centrem teritoria korálový trs, z něhož si pravidelně berou svůj desátek, oždibujíce drobné polypy. Pomec tříbarvý (Holacanthus tricolor), jehož domovem je Karibské moře, se živí rostlinnou i živočišnou potravou.

Houfy nebo hejna ryb zajímali naše předky hlavně proto, že větší koncentrace ryb představovala i vyšší šanci na snadnější a početnější úlovek. Později se ale začali zajímat o příčiny, které podmiňují v jistém ročním období nebo za určitých klimatických podmínek vznik často obrovského seskupení některého rybího druhu. Nelze se tomu divit, hlavně když třeba od tahu lososů závisel život celého kmene.

Detailnější a odbornější pohled na tuto skutečnost přinesl až poměrně nedávný rozvoj ichtyologie. Vědci zabývající se rybami, ale i jinými skupinami živočichů, se shodují v tom, že schopnost tvořit hejna představuje přizpůsobení, které zabezpečuje lepší přežití druhu. Ryby v hejnu snáze najdou potravu, migrační cestu, během tahu lépe hospodaří s energií a jsou více chráněny před predátory.

Chování hejna v mnohém připomíná chování jedince. Jeho stabilitu zabezpečuje zrakový – vizuální kontakt, ale u mnoha druhů ryb i zvuková komunikace, feromony, popřípadě elektrické výboje boční čáry, resp. specializovaných elektrických orgánů reagujících na bioelektrické pole jedinců v houfu. Bioelektrické pole migrujících ryb se násobí a vytváří bioelektrické pole hejna, což umožňuje jeho lepší orientaci v prostoru.

Ryby v migračním hejnu (lososi, sledi, morčáci) jsou orientovány jedním směrem, při jiných činnostech (krmení, obrana) má hejno často jiný tvar a ryby mohou být orientovány různými směry. Různé tvary rybích hejn ale nelze úplně zobecnit, i když se je ichtyologové snaží schematizovat. Například jsem pozoroval, jak ostroretky v migračním hejnu postupovaly proti proudu v sevřeném šiku, zatímco z hejna cejna velkého se po bocích pravidelně oddělovaly jedinci, kteří se kousek vrátili, a znovu je vtáhla proudící masa ryb.

Je přirozené, že se třeba kapři (i koi) v rybníku při zakrmení pohybují všemi směry, zatímco ostroretky, parmy nebo lipani při „pastvě“ obyčejně pomalu proplouvají seřazeni hlavami proti proudu.

Jak v případě mořských, tak i sladkovodních ryb, mají větší tendenci k vytváření hejn pelagické druhy, které se zdržují v povrchových vrstvách vody. U některých mořských druhů, například sardinek, sardel, ančoviček, sleďů nebo makrel mohou obsahovat až několik kilometrů dlouhá hejna i mnoho milionů jedinců. Podle některých odborníků se jedná o seskupení mnoha menších hejn.

V našich podmínkách dokáží ještě místy vzbudit u veřejnosti rozruch stovky táhnoucích ostroretek, početnější, i když nenápadnější, ale rozhodně bývají v období tření migrující oukleje a plotice. Fantastickou podívanou mi vícekrát připravily oukleje vytahující na jaře z vodní nádrže do přítoku, kde jejich hejno zabíralo plochu nějaké 3–4 ary.

V noci, kdy pelagickým druhům ryb hrozí podstatně menší nebezpečí ze strany predátorů, se hejna v různé míře rozpadají. Bohužel u ryb zimujících v našich vodách nejednou v značném počtu v hlubších prohlubních, obyčejně neznáme početnost. Do zimního světa pod ledem mohou nahlédnout jenom občas potápěči. Například na zimovišti v jednom dunajském rameni nad Gabčíkovem byla v roce 1979 odhadnuta početnost cejna velkého na 10 tisíc jedinců na ploše zhruba 1,5 ha.

Osobitou pozornost si zaslouží i početné houfy rybího potěru a mladých ryb, s nimiž se asi naši rybáři setkávají nejčastěji. Právě podle jejich velikosti lze zpětně usuzovat na úspěšnost výtěru dominantních bílých ryb – ouklejí, plotic, jelců, střevlí, ale i dravců, především okouna. Zajímavá černě zbarvená hejna na hladině našich vod, která si můžeme z dálky splést s houfem žabích pulců, vytváří odrůstající plůdek sumečka amerického i černého.

Početnost rybí omladiny, odborně označované jako 0⁺, v posledním období pozorně sledují i naši ichtyologové. Získané výsledky jim pomáhají při prognózách vývoje populací jednotlivých druhů ryb, například ve velkých údolních nádržích, ale i v řekách. U mořských ryb se jedná právě o početné pelagické druhy, které mají velký význam pro místní rybářský průmysl.

Za rybí hejno nepovažujeme každé větší seskupení ryb. Třeba když se kolem rozmočené veky na hladině rybníka setkají náhodně na krátkou dobu oukleje, plotice, karasi i kapři. Ale platí to i v případě pestrých korálových ryb v Rudém moři nebo Pacifiku, které se rády nechají nalákat na podobný pamlsek. Rovněž dočasné seskupení ryb jednoho pohlaví na trdlišti neoznačujeme jako hejno, ale kolonii.

Kupříkladu samci slunečnice pestré nebo candáta na svých hnízdech lépe čelí atakům svých soukmenovců i predátorů. Fascinující divadlo nám mohou připravit v akváriu mnohé druhy tlamovců, například i hospodářsky významných tilapií, když v tlamě samice jakoby mávnutím čarovného proutku mizí a vzápětí se objevuje i několik stovek mladých rybiček. Je to hejno nebo sourozenecká skupina?

Ponechme to raději odborníků a u našich vod se těšme při pozorování co možno největších hejn ryb, ale i množství dravých rybích samotářů. Vždyť přítomnost jedněch i druhých svědčí o tom, že jsou tyto vody zdravé.