Rybí pasti – šance pro pytláky

Tímto trochu pozměněným příslovím bych chtěl upozornit na jednu z podob pytláctví, které bych dal přívlastek příležitostná.

text: Jozef Májsky

Tento nešvar lze omezit nebo i úplně zlikvidovat tím, že nejenom rybářská stráž, ale i řadoví rybáři budou věnovat zvýšenou pozornost těm místům v rybářských revírech, která mohou za jistých okolností představovat pro ryby past a pro pytláky příležitost, jak se obohatit na úkor poctivých rybářů.

Z vlastní zkušenosti vím, že se tomuto problému věnuje minimální pozornost. Abychom mohli čelit příležitostným pytlákům, kteří umí využít ve svůj prospěch jistých hydrologických anomálií na tekoucích nebo i stojatých vodách, popřípadě některých stavebních objektů na tocích, v první řadě je nutné důkladně znát jednotlivé recipienty, které obhospodařuje mateřská rybářská organizace. A to v každé roční době. Nejenom za ustálené vodní hladiny, ale i za povodně a extrémního sucha, v době silných mrazů i jiných výjimečných situací.

Samozřejmě, že kromě detailních znalostí topografie „našich“ vod jsou stejně důležité pravidelné kontroly jednotlivých revírů a především míst vhodných pro lov pomocí pytláckého náčiní. To představují nejčastěji různé náhražky sítí – záclony, zátahovky nebo saky a kesery z drobnějšího zaječího pletiva, čeřeny apod.

Právě tyto výtvory lidové tvořivosti, podobně jako chodníčky v pobřežní vegetaci, nás mohou upozornit při pochůzce v terénu na místa, která mají místní pytláci pod pravidelnou kontrolou. I když se často jedná o pubescenty, kteří zřejmě tímto způsobem získávají bobříka odvahy, je třeba proti těmto praktikám rázně bojovat.

Když úřaduje příroda

Poslední roky s horkými léty a suchými podzimními měsíci měly na svědomí výrazný pokles hladiny mnoha potoků, řek i vodních nádrží. Mnozí z rybářů určitě byli zaskočeni, když srpnové slunce jejich oblíbený pstruhový revír proměnilo v soustavu větších a menších tůní, v nichž u hladiny lapaly po vzduchu houfy střevlí, tloušti a pár posledních pstruhů.

A právě tady nastupují příležitostní pytláci, kteří v podobných místech rabují se záclonou, přičemž si vyberou větší ryby a zbytek často nechají svému osudu na souši. Je samozřejmě na nás, abychom tento scénář nedopustili a zasáhli včas, ne až pět minut po dvanácté.

Podobně se mohou stát lehkou kořistí pytláků ryby, které uvíznou po opadnutí povodňové vlny v různých periodických, ale i mělkých trvalých tůních v záplavovém území řek. Trvalou tůň od dočasné obyčejně poznáme podle toho, že je v ní dobře vyvinuta vodní vegetace, proto jí nemusíme věnovat tolik pozornosti.

Nemusí tomu tak být ale vždy a všude. Průsakovou vodou napájené tůně mívají průzračnou vodu, jiné se zabahněným a jinak zaneseným dnem mohou být naopak kalné, hlavně když v něm ještě ryjí kaprovité ryby – kapři, líni nebo karasi.

Příčné překážky

V případě tekoucích vod patří příčné překážky (prahy a stupně) k nejkritičtějším místům, kterým je potřeba věnovat pozornost prakticky během celého roku. Paradoxně jsou pod těmito příčnými bariérami ryby bezpečnější v intravilánech měst a obcí než v lesních zákoutích, kde se celé dny neobjeví živá duše. Do jisté míry mohou ryby v hlubší vodě pod jezem ochránit i různé překážky, třeba kmeny stromů. Ty brání pytlákům ponořit do vývařiště třeba čeřen, zároveň ale znesnadňují i lov na udici, obyčejně přívlačí.

Nejvíce pozornosti bychom měli věnovat příčným stavbám na pstruhových tocích na podzim, kdy se pod nepřekonatelnou překážkou mohou shromáždit i desítky pstruhů táhnoucích na výše položená trdliště. Někdy se vyloženě divím, kam se tito tečkovaní krasavci chtějí dostat, když potůček má šířku a hloubku jen kolem 25 cm.

Pod jedním rourovým propustem hluboko v lese mi jich už koncem září při poškádlení elektrickým agregátem vyskočilo nad hladinu přes deset. Naštěstí, alespoň tomu chci věřit, pytláci se koncem podzimu a v zimě na lov hluboko do lesů a hor nevydávají. Jejich hlavní žně spadají do letních měsíců, především těch dvou prázdninových.

Člověk rád pomůže

Zajímavou zkušenost mám na líně tekoucím kanálu se starým stavidlem na asi metr vysokém stupni. Většinou jsme zvyklí na to, že ryby táhnou proti proudu. Zde jsem se setkal s poproudovou migrací, přičemž se ryby snažily dostat do spodní vody pod stupněm úzkou štěrbinou pod nadzvednutým stavidlem. Jenže dále po proudu se asi po 200 m voda ztrácela, pro ryby to tedy nebyla žádná výhra.

Opakovaně jsem zde na podzim slovil a do blízké řeky vždy přenesl desítky tloušťů, několik línů, plotic, ale i menší štiky. Největší, která měla kolem 50 cm, si při násilném přechodu pod stavidlem zlomila páteř. Vloni měly „moje“ ryby smůlu, pytláci mě předběhli a zůstali po nich jen 3–4 tloušti a jedna stará záclona.

A co rybí přechody?

Na závěr této úvahy si dovolím upozornit na skutečnost, že před pytláky nejsou ryby mnohdy bezpečné ani v rybích přechodech. Přitom tyto objekty bývají těžko dostupné, často oplocené. Vidinou masa se ojediněle nechají zlákat i zaměstnanci povodí, kteří by měli zabezpečovat jejich provoz. V období jarní migrace ryb je zde proto velice prospěšná spolupráce s policisty.

Její motorizované jednotky, které se zde pravidelně objeví i v noci, obyčejně působí jako dobrá prevence proti pytlákům. Myslím si, že v některých případech by stálo za úvahu nainstalovat na takováto kritická místa fotopasti, kamery Samozřejmě, že by se muselo jednat o lokalitu, na které by docházelo častěji k ataku pytláků a k vážnějším škodám.