Když jsem se jako kluk začínající s rybařením zmohl na víc než na splávek z korkové zátky a pár háčků z ohnutého špendlíku, začal jsem se ohlížet po nějaké vhodné krabičce, do které bych vše uložil.
text: Milan Tychler
Samozřejmě toho nebylo mnoho. Dva, tři různé splávky, několik odlišně velkých háčků, různé velikosti karabinek, obratlíky… A věcí přibývalo. Třpytky, olůvka, krmítka, vykrajovátka na brambory, vyprošťovač háčků, a tak bych mohl pokračovat.
Mou první rybářskou krabičkou byla plechová krabička, ve které byla původně souprava na opravu duší k motocyklu. Později ji nahradila větší krabička, také z plechu, a v té byly původně jakési dovozové sušenky. Byla fajn, neotvírala se, ale když jsem kráčel k vodě, všechno v ní hrkalo. Byla to hrůza. Až jsem se bál, že vyplaším všechny ryby široko daleko. Však o mě každý rybář sedící u vody věděl mnohem dřív, než mě zahlédl.
Pak mi jeden z nich poradil, abych si vnitřek krabičky vylepil tenoučkým filcem. Udělal jsem to a krabička jako zázrakem ztichla. Ovšem pořád v ní byla změť všeho možného. Nejvíce mě štvaly třpytky zapletené do sebe tak, že pomalu nešly rozdělat. A tak přišla na řadu první opravdová plastová rybářská krabička s několika přihrádkami.
Nejprve byla jedna a později k ní přibývaly další a další. Jedna na splávky, jiná na olůvka, další na třpytky. Teď mám krabic, že bych si s nimi mohl z fleku otevřít krám a všechny jsou plné třpytek, wobblerů, gum… A myslíte, že jsem spokojen? Měl bych být, ale ne! Tahat k vodě tři plné krabice s nástrahami, když stejně většinu času chytám jen na jednu či dvě, mě opravdu nebaví. Proto jsem si usmyslel, že potřebuji nějaké opravdu malé krabičky, které by se mi bez problémů vešly třeba jen do kapsy.
Na trhu je dnes naštěstí takových krabiček spousta a některé se kupodivu ani samovolně neotvírají, což mě vždycky neuvěřitelně štvalo. Dostanou se i škatulky, které jsou vodotěsné což je bezva. Ovšem za dobrou krabičku si také musíte trochu připlatit, a to už zas tak příjemné není. Pokud jste ale alespoň trošičku šikovní, pak si vyrobíte malou krabičku na drobnosti i sami a nebude vás to stát prakticky nic…
Je to už dávno co jsem s takovou malou krabičku udělal, ale připomíná mi to tu dobu dodnes, protože ji stále používám, a dokonce jsem si vyrobil i další. Bylo to v době, kdy jsem začal koketovat s ultralehkou přívlačí a používal tudíž hodně malé vláčecí nástrahy, převážně gumičky. Je to nástraha levná a já si jich nakoupil spousty.
Doma jsem je uložil do všelijakých krabic a do malé krabičky pak několik kousků od každé barvy, které jsem chtěl při první příležitosti vzít k vodě na vyzkoušení. Jenže se stala nemilá věc. Na dvě barvy už mi nezbylo místo. Chvíli jsem si říkal, že je nějak nacpu k těm ostatním, ale to se mi moc nelíbilo. Pak tu ještě byla varianta, že je prostě uložím do malých zipových sáčků, s čímž jsem se nakonec spokojil a vyrazil tak k vodě.
Méně tradiční úlovky na přívlač
Ráno zabrodím do řeky a jde se na věc. Je podzim, voda chladí, ale pokud chci dohodit s jemným náčiním až k protějšímu břehu, musím trochu hlouběji. Voda chladí, ale moc to nevnímám, protože ryby berou. Jsou to převážně okouni malé velikosti, ale jejich útoky na nástrahu jsou prostě famózní. Bohužel, okoun je v tomto revíru nežádoucí, a tak ulovené kousky nechávám v podběráku, abych je pak odnesl o kousek dál pod jez, kde už mohou klidně žít.
Čas ubíhá rychleji než voda v řece, ale moc to nevnímám. Podběrák se plní okouny, mezi nimi zaseknu i pěkného duháka, malého lipana, že kterého mám velkou radost, a pak i několik dalších ryb, které se přívlačí neloví až tak běžně, ale na drobounké nástrahy to zase až tak velké překvapení není. Respektive já s nimi téměř s jistotou počítám.
První rybou je moc pěkný jelec jesen. Tento nejbližší příbuzný tlouště je někde rozšířený dost hojně, ale jinde je to ryba naopak hodně vzácná. Já je lovím vzácně ve středním toku Moravy, hojněji pak v dolním toku řeky Svratky a v Novomlýnských nádržích, kde plavou opravdu výstavní kusy. Nádherného jesena jsem ulovil i v Labi. Jesen má oproti tloušti menší a jemnější tlamu, šupiny jsou drobnější. Když je jesen malý, rybáři si ho mohou splést s ploticí nebo perlínem. To se ale zkušenému rybáři nestane.
Další rybou, kterou zaseknu na malou a jen po centimetrech po dně vedenou gumičku, je velká ostroretka. Ostroretky chytám zcela běžně na marmyšky s jedním masným červem na háčku. Když jsou ostroretky při chuti a právě narazíte na krmící se hejno, přichází na vláčenou nástrahu jeden záběr za druhým a je to vskutku zábava.
Ostroretky se totiž dovedou dost urputně bránit, takže si to na jemném náčiní náležitě užijete. Důležité je vést nástrahu opravdu po dně a co nejpomaleji to jde. Zažil jsem ale i dny, kdy nástraha doslova brnkala o ostroretky, ale nevšimla si jí ani jediná.
Po menší pauze bez záběru dostávám zase pořádnou ránu do prutu. Těžko říci, co to tentokrát bude. Ostroretky zabíraly dost jemně. Bylo to jen takové jemné ťukání. Že by další jesen? Je to možné, ale na jesena se tato ryba brání hodně mírně. V podstatě nevyvíjí žádný aktivní odpor. Je to jen takový mrtvý tah. Z těžkého lenocha se nakonec vyklube pořádný cejn. Cejn jako lopata. Kde ten se tady vzal, ví jen bůh.
Pouštím cejna a pomalu kráčím vodou ke břehu. I když je slunečný den, začíná mi být chladno. Voda už je hodně studená. Usadím se na pařezu, odložím proutek, shodím ze sebe vestu a nalévám si teplý čaj z termosky, který teď přijde opravdu vhod.
Jak využít dvě lahve
Srkám čaj a rozhlížím se okolo sebe. I když je to dost odlehlé místo, přece jen tu nalézám stopy civilizace, a těmi jsou dvě plastové PET lahve. Jsou čisté, ale zmačkané a zastrčené za kamenem. Určitě tu tedy nejsou dlouho. Nechápu toho, kdo to udělal. Když už je přinesl, zmačkal, proč je nezastrčil zpět do batohu, ale pod kámen? No nic, strčím je do svého batůžku a doma je vyhodím do plastů.
Jdu ještě chvíli házet, ale pak už je čas odejít. Házím asi půl hodinky a zkouším i nástrahy, které mám uložené v zipovém sáčku. Ovšem vybírat je z něho ven není nijak pohodlné. Jako nouzové řešení to jde, ale napořád bych to nechtěl.
Doma uklízím náčiní a přijde řada i na plastový odpad. Z lahví odšroubuji víčka a pak mě něco napadne. Snad to bude stát za vyzkoušení. Z obou lahví uříznu hrdla kousíček za závitem. Lze to udělat pilkou na železo, ale klidně i ostrým nožem. Řez potom smirkovým papírem zabrousím tak, aby k sobě hrdla co nejlépe přilehla, a slepím je k sobě. Původně jsem chtěl zkusit sekundové lepidlo na plasty, ale nakonec se rozhoduji pro tavnou pistoli, což byla dobrá volba.
Než se pustíte do lepení, řez opravdu dobře očistěte. Naneste na jednu stranu tenký proužek tavené hmoty a pak přitlačte druhé hrdlo a chvilku to u sebe přidržte. Za několik vteřin vznikne pevný a vodotěsný spoj. Pak už jen stačí vytlačenou hmotu na povrchu odstranit ostrým nožíkem, ať to vypadá hezky, našroubovat víčka a máte skvělou krabičku na spoustu drobností, které nosíte k vodě.
Můžete v ní nosit malé nástrahy, obratlíky, karabinky, ale třeba i olůvka a spoustu dalších věcí. Abyste v tom měli přehled, dají se krabičky rozlišit třeba popisky nebo barevnými víčky. Výroba této krabičky je prakticky zadarmo a je to práce na několik minut. Já u jedné proděravěl víčko a nosím v ní i masné červy, které potřebuji k nastražení na marmyšku.
Předtím jsem je měl v klasické krabičce na červy, ale i ta nejmenší velikost byla zbytečně velká. Teď už to mám vyřešeno. V Krabičce se zeleným víčkem mám nástrahy zelené, pod červeným víčkem se nachází nástrahy červené, takže mi to i usnadňuje neustálé hledání.
Diskuze k článku (0)