Ulovit tuto nádhernou rybu není příliš těžké. Základem úspěchu je být ve správný čas na správném místě. Líni se do našich revírů v poměru s kapry tolik nevysazují, v některých revírech chybí úplně nebo patří mezi ojedinělé úlovky. Jinde jsou naopak velmi hojní.
text: Zdeněk Hofman
Lín patří k rybám, které mě k rybaření přivedly. O prázdninách jsem jezdil ke strejdovi do nedalekých Librantic u Hradce Králové. Nechodil jsem ještě ani do školy, prázdniny si užíval o čtyři roky starší bratranec Jarda. Kromě různých klukovských zábav jsme chodili na ryby k obecnímu rybníku. Na to jsem se těšil ze všeho nejvíc.
Starší kluci měli vyhrazené nejlepší místo mezi dvěma košatými vrbami, odkud se dalo dohodit doprostřed rybníka. Prckové jako já se museli spokojit s přilehlým flekem na „štorcu“, kudy zajížděly kdysi do vody povozy s koňmi. „Štorc“ byl vlastně takový brod, do kterého vůz z jedné strany vjel, na druhé vyjel a pokračoval v cestě. Koně se mohli napít a z vozu opadalo bláto z pole.
Větší ryby se zdržovaly až za jeho hranou na hloubce. S vrbovým proutkem a kusem vlasce jsem měl šanci maximálně na běličku nebo karáska. Seděl jsem na kameni a sledoval starší kluky. Chytali bez prutů, jen s cívkami vlasce, olovem a háčkem. Odmotaný vlasec roztočili nad hlavou jako kovbojské laso, ve správný okamžik pustili a nahodili doprostřed rybníka. Na žížaly, které jsme s Járou nakopali ve hnoji za barákem, brali nádherní líni.
Kapři v rybníku nežili, bylo to království zlatozelených línů. Chtěl jsem taky nějakého ulovit, všechny pokusy však selhaly. Jára měl větší štěstí a domů jsme se vrátili s plnou síťkou. To bylo slávy. Teta nám líny usmažila na másle a na kmíně. Vzpomínám, že jsme je s Jardou baštili přímo z pekáče a mlsně se olizovali.
Největší líni všech dob
Čas od času se chytí lín přes padesát čísel. Takový kousek můžeme právem označit za trofejní. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byla legendární baštou obrovských línů nově napuštěná východočeská ÚN Rozkoš. A nejednalo se o žádné drobečky, ulovení líni vážili běžně více než 3 kg s délkou přes 60 cm.
Nikdy nezapomenu na první setkání s obrovským línem někdy v roce 1978. Vyrazili jsme na ryby s panem Duškem na motorce, kterou jsme zaparkovali u kostela. Cestou k vodě jsme potkali rybáře, který se již vracel z lovu. Tašku přes rameno, v levé ruce složené teleskopy a v pravé vezírek s úlovkem. Kráčel vysokou travou, takže ryba nebyla dobře vidět. Doslova plula zeleným porostem a jen občas se ukázala v celé kráse.
„Co jste to chytil?“ ptám se zvědavě. „To je přece lín,“ odpoví rybář radostně a zvedne vezírek do vzduchu. Nechci věřit vlastním očím. Na slunci se leskne nádherná zelenohnědá ryba mohutného vzrůstu. Takového lína jsem doposud neviděl, je vysoký jako kapr. „Měří pětašedesát,“ upřesňuje šťastný lovec. „To musí mít nejmíň čtyři kila,“ odhaduje pan Dušek. Ještě chvíli si fantastický úlovek nadšeně prohlížíme a pak plni nadějí vyrážíme k vodě. Žádný lín na nás bohužel nezbyl.
Nezapomenutelná podívaná
S panem Duškem jsme jezdili na Rozkoš často, velkého lína jsme ale nikdy nechytili. Jednou nám však připravili neuvěřitelné představení. V zátoce u kostela jsme je zastihli v čase námluv. Desítky obrovských línů se třely na mělčině kousek od břehu. Stáli jsme v úžasu a sledovali milostný tanec.
Velikost línů se pohybovala od 40 do 70 cm. Ryby ztratily přirozenou plachost, převalovaly se v trsech trávy a tančily v rytmu divokého šplouchání. Líni z Rozkoše v období 1978–1988 pravidelně obsazovali nejvyšší příčky soutěže Nej nej nej v Rybářství.
Jak se loví lín
Už jako kluk jsem se naučil rozpoznat braní lína na žížalu. Na rozdíl od většiny ostatních druhů ryb, které nástrahu zhltnou naráz nebo divoce žužlají, hoduje lín pěkně v klidu. Splávek několikrát poskočí a začne jezdit po hladině sem tam. Nejprve jen pomalu popojíždí a až po nějaké době se prudce rozjede nebo dokonce zmizí pod hladinou.
Podobně tomu bývá i na položenou. Čihátko poskakuje mezi očky, chvíli nahoru, hned zas dolu, až konečně vyjede k prutu. Lín je prostě labužník a stojí za to si na něj udělat čas. Nejlépe bere na žížaly a lovit ho můžeme takřka po celý rok. Tak hurá na ně!
Diskuze k článku (0)