Rybaření: Sport nebo záliba?

Mnozí rybáři mě asi nebudou mít rádi, ale dobrá, jdu do toho. Termín sportovní rybaření mě vždycky malinko dráždil. Co je sportovního na tom, když někdo chytá ryby? Kolik jich borec dostane ne břeh? Možná módní skutečnost, že rybařící sportovec chytne rybu a pustí ji? Je však sportovcem i rybář, který si rybu odnese domů a zbaští ji?

text: Vladimír Urban

Ten, kdo si dá rybu k večeři, pravověrným sportovním rybářem (což je oficiální terminus technicus), patrně nebude, našeptává mi vnitřní hlas. Protože rybu ulovil a snědl, dodává.

Proč neexistuje sportovní myslivec?

Chlap s flintou jde do lesa, skolí srnce či kance, což je záležitost nevratná, leckdy v lovecké euforii trefí i na jiného kance číhajícího kolegu. Asi ho nenapadne o sobě říci – jsem sportovní myslivec (i když po lese nachodí hezkých pár kilometrů).

Zatímco za sportovního rybáře je považován i letitý „bobkař“, který to má k vodě od baráku zhruba tři sta metrů. Přijde, zasedne a zasportuje si až zase při třistametrové cestě domů, nevezme-li to oklikou přes hospodu.

Ale protože osvěžovny na vesnicích šmahem zanikají a dnes už skoro neexistují, natož aby byly v poledne otevřené, trénink si dotyčný rybář neprodlouží. Takže sportovně dochytá a pak sportovně pádí domů za babičkou, která zrovna dovařila polívčičku. Proč neexistují třeba sportovní houbaři, sportovní zahrádkáři? napadá mě. Ti by si toto označení zasloužili, protože se při své zálibě neflákají a musí vypotit něco lidského sádla.

Líbil se mi termín rekreační rybaření, který je zatím, pokud vím, neoficiální. Tomu už rozumím. Přesto se mi chce poznamenat, že lov ryb je od nepaměti jeden ze způsobů obživy. Kdo z našich předků rybu chytil, tak přežil, a ten, který rybu neulovil, se ocitl v zásadním ohrožení.

V takovém případě bych tedy o sportu nemluvil ani náhodou, protože tehdejší homo sapiens ryzím sportovcem nebyl ani náhodou. Proč tedy o sportovním rybaření mluvíme dnes?
Jsou to asi takové Branky, body, sekundy, přeneseně řečeno. Kupříkladu pravověrné kapraře zajímá především hmotnost ulovených ryb. Rybáře, kteří touží kupříkladu po štikách, zase jejich délka. Jiného rybáře zajímá množství ulovených ryb a další je rád, že vypadne z města a je spokojený i s tím, že ulovil jedinou čudlu. I on je sportovec? Je úspěšný? Asi ne.

Za skutečné sportovce mohou být podle mě kupříkladu považováni milovníci přívlače. Ti se někdy při nahazování nadřou jako smečka polárních psů při expediční cestě napříč Antarktidou. Ale výsledkem jejich snažení, jakožto úsilí snažení „bobkařů“, pstruhařů (atd.) je stejně (co myslíte?) ryba.

Poněkud pofidérní rekordy

Někteří svazoví rybářští sportovci si čas od času odskočí na mnohdy přerybněné privátní vody a pak se na webech chlubí, jak krásně si zachytali a kolik ryb ulovili. Pět, deset. Za tři, čtyři hodinky. Paráda. Jejich úlovky skončí na podložkách před objektivy fotoaparátů a záhy mizí zpět do vody. Ušlechtilá záležitost! Taková sportovní.

Jenže některé z těch několikrát za sebou ulovených ryb mívají potrhanou tlamku tak, že nemohou normálně přijímat potravu. Ony to ale ty ryby nevědí. Netrápí se, protože ryby bolest ve smyslu lidského chápání coby nejstarší obratlovci necítí žádnou, ale z hlediska lidského chápání je to podle mě na etické hraně, pakliže máme hovořit o sportovním rybaření.

Zavzpomínám si

Byl legendární převozník Oty Pavla Prošek od Berounky sportovním rybářem? Odpovím si… Kdeže! Prošek byl, jednoduše řečeno, rybář jako poleno a už dávno jsem si zapamatoval jeho slova z povídkové knížky a z natočených filmů, když ulovenou rybu zabíjel. „Udělala jsi chybu, proto musíš zemřít.“

Už jako kluk jsem si všímal chování starších rybářů. Přišli k vodě, pokochali se okolím, nahodili, ulovili dva kousky a šli domů. Bylo vystaráno. U vody se déle zdržovali jen tehdy, když se doma pohádali s manželkami. Kdybych jim tenkrát řekl, že jsou sportovci, patrně by mě hnali. No, a kdybych to řekl panu Proškovi, asi by mě tím svým bambusákem přetáhl.

Chudinky ryby!

Běh světa člověk nezastaví. Když jsem si letos prošel expozici veletrhu For Fishing v pražských Letňanech, znovu jsem žasl, co mají současní rybáři k mání. Chudinky ryby! Zavážející loďky s návnadou jsou překonané. Echolot? Ten má dnes každý, s prominutím, trumbera.

Dneska už frčí lov ryb prostřednictvím digitálního „pomocníka“ pod vodou, přičemž to sledujete na mobilu a prý hned víte, jak na tom jste. A za chvíli vám chytrý telefon zapípá zprávu, kde máte zakrmit a kam posléze nahodit. Viděl jsem i řadu dalších vymožeností, akorát jsem si říkal: Tohle je tedy ten tak hrdě znějící rybářský sport?

Ale vzápětí jsem se zklidnil a uvědomil si, že tenhle globalizovaný a veskrze korektní svět jde poněkud zvláštními cestami. Ryby budeme nadále chytat už přes mobily a budeme mít z toho sportovní radost. Čemu se vlastně divím? Svět přepisuje dějiny.

Bájného Achilla, řeckého hrdinu Trójské války, v novém filmu představuje Afričan z Gambie, v Nizozemsku se už neslaví Zvarte Piet (Černý Petr), obdoba našeho čerta při mikulášském veselí, aby se nikdo necítil ponížený. Nově ztvárněná Johanka z Arku už také pochází z globalizovaného světa.

Zničehonic tu máme kdovíkolik nových pohlaví, přibydou nové toalety. Ani nebudu vědět, kam si v hospodě odskočit, abych někoho neurazil. Menšiny tlačí na většinu a slavně vítězí. A já se tady, vážení přátelé od vody, zabývám takovou blbostí, zda je termín sportovní rybářství pitomost, či není.